Článek
Včera jsem stála frontu v lékárně. Paní přede mnou – bílá hlava, kabelka za tři stovky z tržnice – prudila takovým způsobem, že by z ní i vesnická drbna z Horní Dolní měla trauma. Když jí slečna za pultem oznámila, že její doplatek za léky je osmdesát korun, spustilo se peklo. „Za co já platím celý život pojištění?! To si děláte srandu?! Já mám důchod osmnáct tisíc!“ A pak ta věta, kterou slyším čím dál častěji: „Já bych měla mít léky zadarmo, vždyť jsme to tady celý vybudovali!“
Tak zaprvé: ne, nevybudovali. Možná jste odmakali svých čtyřicet let, ale v systému, který měl naprosto jiné ceny, náklady a životní podmínky. A zadruhé: to, že dnes chodí důchody pravidelně a relativně včas, není vaše zásluha. Je to výsledek aktuálně fungujícího systému, který financují – světe div se – dnešní pracující. Tedy ti, které někteří důchodci neustále shazují jako líné, nevychované a „bez úcty ke stáří.“
Úcta se nedědí. Úcta se vzbuzuje
Když sedmdesátiletá paní s nehty jak drápy z fantasy filmu začne v autobuse vyřvávat, že jí nikdo nepustil sednout, mám chuť jí nabídnout místo… ale na psychiatrii. Chování některých seniorů není důstojné. Je sprosté, sebestředné a „vyčůrané“. A já odmítám adorovat stáří jen proto, že je staré.
Kolikrát slyším: „To my za vás bojovali!“ Aha. A jak to tedy přijde, že moje generace musí makat na tři důchodce a ještě si šetřit na vlastní stáří? Kdo to za nás „vybojoval“? Kdo vytvořil systém, který je totálně neudržitelný, ale všichni v něm dál s klidem natahují ruku?
Být vděčný není slabost
Ano, žijeme v civilizované společnosti, kde se staráme o své seniory. A je to v pořádku. Ale vděčnost není slabost – je to inteligence. Jenže u některých důchodců mám pocit, že místo vděku za funkční systém čekají medaili. Tisíc korun k důchodu? „To je všechno?“ Zvýšení? „Mělo to být víc!“ Slevy na jízdném, vstupy zadarmo, dotace na bydlení… A pořád málo.
Když jsem řekla babičce, že si musí připlatit tři stovky za brýle, znechuceně mi odpověděla: „To teda pěkně děkuju, že máme takovej stát.“ Vážně? Já platila za brýle 10 000 Kč. Moje máma dělá přesčasy, aby měla na hypotéku. Ale tohle babička nevidí. Protože přece má nárok.
Nárok na co, přesně?
Ne, důchod není lidské právo. Je to důsledek fungujícího systému, který je čím dál víc na hraně. A místo aby si toho někdo vážil, dělá scény, když se někde musí doplatit padesát korun.
Je mi líto těch seniorů, kteří jsou slušní, vděční a trápí je tahle mentalita ostatních. Protože oni pak trpí nejvíc. Ostatní je přeřvou, překřičí, přepraží.
Pojďme si to říct na rovinu:
- Důchody nejsou dar z nebes. Platí je lidé, co právě teď makají.
- Ne každý starý člověk je automaticky hodný a slušný.
- Úcta k lidem se nezakládá na věku, ale na chování.
- A systém, který někdo zneužívá, nemůže fungovat.
Takže milí důchodci: buďte rádi, že důchod máte. Naše generace ho už možná mít nebude, bez ohledu na to, jak moc teď pracujeme.
