Článek
„Říkej mi maminko.“ Těmi slovy to začalo. A já si v tu chvíli uvědomila, že jestli chci přežít, musím si tuhle paní udržet od těla dřív, než mi vleze do mozku, do ložnice a do skříně. Protože jakmile jí dovolím jen náznak moci, začne mi celoživotní peklo.
Nejsem její dítě. A už vůbec ne její projekt. Ale ona si mě chtěla osedlat hned od začátku. Milá, afektovaná, se srdíčkovými SMS a podprahovými výčitkami. Začalo to nevinně – „ty jsi moje holčička“ – a skončilo to u drzého požadavku na rodinnou maminkologii.
Tak jsem jí to jednou natvrdo řekla. Sedla si proti mně u stolu, natáhla ke mně ruku, jako bych byla šestiletá sirota a šeptla: „Řekni mi už maminko. Čekám na to dlouho.“ A já odpověděla:
„Maminko vám rozhodně říkat nebudu. A čím dřív si to přestanete brát osobně, tím líp pro všechny.“
Zamrzla. V očích ublížený výraz, jak když jí někdo zašlápne vánoční hvězdu. Ale mě už ty roky pasivní agrese a jedovatého cukrování už unavily.
„Maminka“ jako nástroj manipulace
To oslovení není projev lásky. Je to manipulativní facka. Vydírací nástroj, kterým se nás pokoušejí dostat zpátky do role vděčných panenek, které se mají klanět před autoritou jen proto, že je o 30 let starší a porodila toho správného synáčka.
Jenže já nejsem typ, co dělá pukrle a dává si růžový filtr na realitu. A už vůbec ne na vztahy. Takže když tchyně začala organizovat náš život, hlídat, co vařím, hodnotit, jak chodím oblékaná, a šeptat svému synáčkovi, že „vypadám nějak unaveně“, došla mi trpělivost.
Největší peklo byl ten její výraz svaté mučednice, když jí někdo odporoval. Udělala z toho osobní tragédii. „Já se tak těšila, že budeme jedna rodina…“ Jistě. Rodina, kde ona určuje pravidla, a my ostatní jsme jen figurky v její telenovele.
Jedna matka mi stačí
Říkat maminko ženě, která mě vychovávala? Ano. Ale říkat to cizí ženské, která mě soudí za každé sousto navíc nebo nedokonale vyžehlenou košili jejího synáčka? Ani náhodou.
Tohle není o lásce. Tohle je o moci. A já na to nepřistoupím. Ať si mě klidně pěkně tučně napíše ve svém seznamu zklamání. Ať brečí na rameni sestřenici z druhého kolene, že jsem necitlivá mrcha. Ale radši budu mrcha s páteří než holubička na vodítku.
Nevděk? Ne. Sebeúcta.
Od té doby, co jsem jí to řekla, se se mnou nebaví. Výborně. Teď mám konečně klid. Přestala mi psát, že se jí o mně zdálo. Přestala mě zvát na víkendy do „rodinné chalupy“, kde bych byla za uklízečku v šatech, které mi sama koupila. A přestala trousit poznámky o tom, že ona byla jiná, když byla mladá.
Možná jsem pro ni zklamání. Ale já sama pro sebe jsem hrdinka. Zbavila jsem se iluze, že musím být milovaná všemi. A hlavně, že musím plácet city, které nikdy nebyly opravdové.
Oslovení „maminko“ si šetřím pro ženu, která si ho zaslouží.
A není to moje tchyně. Nikdy nebyla. A nikdy nebude. Takže, sbohem, „maminko“. Najděte si jinou poslušnou holčičku. Já jsem ta, co už umí říct dost.
