Článek
Je jedovatá, mazaná, pasivně agresivní. A přesto je v očích mého manžela svatá. Tchýně – ženská, která by se měla držet od našeho vztahu na míle daleko – se nám doma usadila jako smrad, kterého se nejde zbavit. A co na to můj muž? „To je prostě máma, musíš ji pochopit.“
Ne, nemusím. A nechci.
„Jsi pro něj až druhá.“
Tuhle větu mi kdysi řekla kamarádka. Smála jsem se. Dneska se mi chce spíš brečet. Protože to je přesně realita. V tomhle manželství jsem od začátku hrála vedlejší roli. Hlavní hvězdou je paní matka, která si myslí, že má patent na pravdu, právo na všechno a přístup ke všemu.
Přijde bez ohlášení. Diktuje, co se má nakupovat. Přerovnává mi věci ve skříni. Mluví mi do výchovy dětí. A nejhorší? Vždycky to dělá s tím odporným cukrkandlovým hlasem, jako že ona to myslí dobře.
Emoční vydírání jako hlavní zbraň
„Tohle děláš, protože mě nemáš ráda?“ ptá se, když jí naznačím, že chci víc prostoru. „Já jsem tě přijala jako dceru, ale ty mě odstrkuješ.“ Není den, kdy by mě nějakým způsobem nepřiměla cítit se jako nejhorší člověk na světě.
A manžel? Mlčí. Anebo hůř – zastane se jí. „Měla tě ráda od začátku,“ „To si jen špatně vykládáš,“ nebo „Prostě se nesnášíte, ale co já s tím?“ Co s tím? Možná přestat být malý kluk a konečně být chlap, co chrání svou rodinu. Jenže to by se musel přestat držet její sukně.
Kdo řídí náš vztah? Ona.
Když se hádáme, vždycky to skončí stejně: „Musím si o tom promluvit s mámou.“ Promiň, cože? O našem vztahu se chodíš radit za ženskou, která mě od prvního dne nenávidí? Jasně, že jo. Protože ona ho umí dostat. Slzami, výčitkami, falešnou slabostí.
Ona ví, co dělá. Každé slovo má promyšlené. Každá návštěva má plán. Každý její úsměv je past.
Před svými přáteli hrajem dokonalost
Na venek jsme ukázkový pár. Hezký dům, dvě děti, grilovačky na zahradě. Jenže uvnitř to vře. Protože když sedíme u jednoho stolu, všichni cítí napětí. Ona se směje, ale očima mě propaluje. Já držím nervy na uzdě, ale uvnitř zuřím. A manžel? Ten se snaží být „mezi námi“ a netuší, že tím zrazuje obě.
A vlastně – nezrazuje ji. Jen mě.
Buď ona, nebo já
Tohle už není o tom, že „máma je složitá“. Tohle je válka o hranice. A já už nemám chuť se pořád stahovat, ustupovat, mlčet. Ona mě žere zaživa. A on jí to dovoluje. Takže mu to říkám naplno: Buď ona, nebo já.
Chce si dál nechat diktovat od ženský, co neví, kdy odejít? Fajn. Ale pak ať si nedělá iluze, že naše manželství přežije. Protože já jsem unavená z toho, že se musím pořád omlouvat za to, že jsem tady.
Děkuji Daně za příběh.
