Článek
Na začátku jsem byla ta, kterou obdivoval. Ambiciózní, sebevědomá, samostatná. Žena, co se nebojí říct si o své, zvládne poradu i víno na podpatcích. Ale stačilo pár měsíců doma s dětmi – a v jeho očích už nejsem žena. Jsem „mamina“. Nebo rovnou „ta, co vaří“. Přesně ten typ, kterému ještě před pár lety nadával do zoufalek.
Ještě nedávno jsem pracovala v byznysu. Teď se snažím přežít den bez fleků od přesnídávky a slz po učení na nočník. A zatímco on se v kanceláři vyhřívá na pracovních poradách, já jedu maraton bez konce – bez odměny, bez vděku, bez uznání.
Půlka lidstva se diví, že druhá půlka nenávidí domácnost
On přijde z práce a čeká, že bude navařeno, uklizeno a já naladěná jak baletka po masáži. A když to náhodou všechno není? Dostanu poznámku typu: „A cos celý den dělala?“
Cos celý den dělal ty, kámo?
Tohle není dovolená. Mateřská je otrocká směna, kde vás nikdo nestřídá. Kde není pauza na oběd. Kde nemáte šanci říct šéfovi „mám toho dost“ – protože ten šéf má rok a půl a řve, když mu nevezmeš víčko od jogurtu dostatečně pomalu.
Odmítám být tvůj domácí robot
Víte, co je největší ironie? Když si muž myslí, že ženská doma „odpočívá“. Že není unavená, protože přece „jen sedí s dětmi“. Neuvěřitelné, jak rychle se z lásky a obdivu stane pohrdání, když ženská přijde o výplatní pásku.
Dřív mi říkal, že jsem jeho opora. Teď mě snižuje na servisní personál. Jsem ta, co má mlčet, nedržkovat a hlavně nedělat z komára velblouda, když on „maká“ a já „jen přežívám v teplákách“.
Ale víš co? Tepláky nejsou znamení rezignace. Jsou znamením přežití. Když od rána do večera ustojíš pláč, blinkání, 16 plen, 4 hysterické záchvaty a manžela, který se zeptá, proč není maso rozmražené, tak si můžeš obléct třeba pytel od brambor a pořád jsi královna.
Kariéra v troskách, manželství jakbysmet
Zajímalo by mě, kdy přesně se to zlomilo. Kdy mě přestal vnímat jako ženu a začala jsem pro něj být „domácí personál“. Možná to bylo, když jsem uvařila třetí oběd v řadě a on neřekl ani „dík“. Možná, když jsem navrhla, že bych chtěla zpět do práce – a on se ušklíbl: „A kdo se teda bude starat o děti?“
Jo, jasně. On ne. On přece „živí rodinu“.
Ne, on živí sebe. Já živím všechny ostatní.
Zasloužím víc než být jen ta u plotny
Být doma s dětmi není degradace. Je to mise. Ale pokud si někdo myslí, že žena s dítětem je méně než žena s vizitkou a firemním autem, pak je něco hluboce špatně. A pokud ten někdo je její vlastní manžel, tak je všechno špatně.
Já se rozhodla přivést na svět děti. A teď se rozhoduju, že nebudu dál žít v neúctě a neviditelnosti. Nechci slyšet „co jsi celý den dělala“. Chci slyšet: „Díky, že to zvládáš.“ A pokud nedostanu, co potřebuji? Tak možná nebudeš mít doma jen „ženskou u plotny“, ale taky rozvodovou žádost na stole. Vedle teplé večeře.
Děkuji Martě za příběh.
