Článek
Barva na vlasech. Omyvatelná. Dočasná. Žádný piercing, žádné tetování, žádné hormonální blokátory. A přesto – skoro národní tragédie. Školní katastrofa. Dítě odepsané po zbytek života.
Učitelka se tvářila, jako bych dceru poslala do školy v latexu. Ostatní matky si šeptaly, jako bych jí do termosky přibalila vodku. A co že se vlastně stalo? Obarvila jsem jí vlasy. Na její vlastní přání.
A v tu chvíli jsem se podle okolí stala nefunkční matkou, co selhává na celé čáře. Protože – pozor! – podpořila jsem dítě ve vyjádření osobnosti.
Jaká hrůza. Skoro by to chtělo petici a přivolání sociálky.
Je to vaše frustrace
Lidi, co mi to vyčítají, nejsou ochránci dětí. Jsou ochránci průměrnosti. Jsou to ti samí, co říkají, že „chlapci nepláčou“ a „slušná holka se takhle nechová“.
Jsou to ti, co nevydýchají, když je někdo jiný. Jinaký. Barevný. Viditelný.
Chtějí, aby všechny děti vypadaly stejně, chovaly se stejně, snily stejně. Tedy – pokud vůbec smějí snít.
Protože dítě má mlčet, poslouchat a doufat, že z něj někdy bude šroubek do systému. Jakmile má vlastní názor? Vlastní styl? Vlastní přání?
Tak je rozmazlené. A jeho rodič selhal.
Vy mi do výchovy mluvit nebudete
Chcete vědět, co je selhání rodiče?
To, když vychová dítě, které se bojí zeptat.
To, když dítě radši mlčí, než aby se projevilo, protože „co by na to řekli ostatní“.
To, když holka v sedmi letech ví, že se nemá projevovat, aby nezpůsobila trapas.
Vaše děti sedí v lavicích s hlavou svěšenou, protože jste jim celý život cpali, že vyčnívat se nepatří. A moje dcera? Moje dcera přišla do školy jako rocková hvězda. A ještě si to užila.
Tak pardon, že jsem jí tu radost neukradla jako vy svým dětem.
Děti nejsou majetek. A rozhodně nejsou vaše nedodělané kopie.
Měla jsem jí říct, že ne? Že růžové vlasy nejsou pro sedmiletou holčičku vhodné? Že by mohla budit pohoršení?
A co jako? Že bude budit pozornost? Ano. A přesně proto jsem jí to dovolila.
Protože to chtěla. Protože to nebyla moje touha. Byla to její. A já nejsem majitel její hlavy. Já jsem její matka. A moje role není krotit její osobnost. Moje role je postavit se všem, kdo ji chtějí zlomit.
Takže ano – obarvila jsem jí vlasy. A klidně to udělám znovu.
Protože radši vychovám výraznou, šťastnou, sebevědomou bytost, než poslušnou šedivou ovci.
A jestli vám to vadí?
Kupte si brejle. Nebo prášky. Nebo si radši obarvěte svůj nudný život. Třeba taky konečně zjistíte, že být jiný není selhání.
Je to výhra.
Děkuji Emě za příběh.
