Článek
Jedináčkům společnost přisuzuje stereotypy. Jsou prý panovační, sobečtí a neschopní se dělit. Tento názor je ale naprosto zastaralý a hloupý. Studie z posledních let přicházejí s opačným pohledem. Mnozí jedináčci se vyznačují vysokým sebevědomím, samostatností a empatií, což z nich činí jedinečné osobnosti s vynikajícími schopnostmi pro osobní i profesní rozvoj.
Výzkum jedinečnosti a předsudků
Dlouhá desetiletí se psychologové a sociologové domnívali, že výchova bez sourozenců negativně formuje dětskou psychiku, což vedlo ke stereotypním názorům na jedináčky. Například historik a pedagog G. Stanley Hall, který v minulém století označil jedináčky za „neúplné osobnosti“, měl zásadní vliv na dlouhodobé vnímání této skupiny. Naštěstí nové výzkumy přinášejí nové argumenty, které většinu jeho tvrzení vyvracejí a poukazují na fakt, že osobnostní vývoj ovlivňuje daleko více samotný výchovný styl než přítomnost sourozenců.
Být jedináček může být výhoda
Nové studie dokládají, že jedináčci vykazují vysoké sebevědomí, lepší komunikační schopnosti a schopnost přizpůsobit se různým sociálním prostředím. Na rozdíl od sourozenců, kteří se musí vyrovnávat se sdílením prostoru a pozornosti, u jedináčků směřuje veškerá rodičovská pozornost jen na ně, což je často činí sebevědomější a samostatnější. Studie z Číny v roce 2024 navíc ukázala, že jedináčci jsou ochotnější pomáhat a spolupracovat. Toto „prosociální chování“ vyvrací předsudek, že jedináčci jsou sobečtí.
Může absence sourozenců bránit rozvoji empatie?
Přesto zůstávají otázky, zda jedináčkům nechybí něco, co přítomnost sourozenců přirozeně přináší. Rodiče jedináčka mohou lehce sklouznout k přehnané péči nebo mu věnovat až příliš pozornosti. To může způsobit, že jedináček bude ve vztazích náročnější. Je důležité nezapomenout, že i když jedináčci mohou být úspěšní a schopní, potřebují výchovu, která je povede k respektu, ohleduplnosti a k přirozenému zapojení do kolektivních činností.
Přehnaná očekávání rodičů
Jedna z velkých nevýhod jedináčkovství spočívá v tom, že veškerá očekávání rodičů spočívají právě na jediném dítěti. Ambice rodičů často způsobují, že jedináčci zažívají tlak na výkon a dokonalost, což může vést k úzkostem a problémům se sebevědomím. Tato „investice“ rodičů pak může vyvolávat stres, jenž se může promítat do chování jedináčků i jejich nároků vůči okolí.
Jedináček zůstane úplně sám
Osobně mi na jedináčkovství přijde ještě jedna věc hodně důležitá. Jedináček jednou může zůstat na světe úplně sám. Rodina, ve které vyrostl časem zmizí, je to přirozený běh života. A i když si člověk pořídí vlastní rodinu, přesto určitá část jeho samého zmizí. Nebude nikdo blízký, kdo by s ní sdílel vzpomínky na lidi, které miloval, a se kterým by si je mohl ve vzpomínkách oživovat a nebude ani nikdo, kdo ho tenkrát doopravdy znal. I v tomhle mi přijdou sourozenci naprosto nenahraditelní. Oni tam tenkrát byli také. Byli na těch výletech, zažívaly ty Vánoce, Velikonoce a lumpárny, na těch se navíc s největší pravděpodobností aktivně a s chutí podíleli. Když budete vzpomínat, oni přidají své vlastní vzpomínky.
