Článek
Seděla naproti mně, nalíčená jako influencerka, s dlouhými nehty, drahou kabelkou a šátkem z nové kolekce. A stěžovala si, že nemá peníze. Že jí stát nic nedává. Že neví, z čeho koupí dětem večeři. Do toho se jí na mobilu rozzářil displej – iPhone 17 Pro. A já si v tu chvíli připadala jako hlupačka.
Ne protože bych neměla soucit. Ale protože jsem si uvědomila, že na mě právě zkouší show, co má jediný cíl – najít si sponzora. Ale to jsme vlastně my všichni, co platíme daně, aby si někdo mohl koupit luxus místo chleba.
Novodobá strategie: hraj na city a nezapomeň na filtr
Základní dovednost dnešních vyčůránků? Vyvolat lítost a přitom si nenechat sáhnout na komfort. Tvářit se jako oběť, ale nikdy se něčeho nevzdat. Takže zatímco brečí, že nemá na školní pomůcky, přidává na sociální sítě selfie s popiskem: „I když nemám nic, mám všechno. #vdecnost #zivotnisila“.
Jenže když se podíváš blíž, zjistíš, že nemá nic hlavně proto, že všechno utrácí za věci, kterými se chce předvádět. Nový mobil, nové gelovky, nový kurz seberozvoje. Jen chleba a máslo jsou nějak mimo rozpočet. Protože na to se dělá sbírka.
Když krmit děti je „povinnost“. Ale vybrat si iPhone, to už je osobní volba
Kolik z nás zná někoho, kdo brečí, že je samoživitelka bez koruny, ale na nový telefon, Netflix, kosmetiku, manikúru a energie se vždycky najde? A pak se spustí lavina: sbírky, veřejná podpora, výkřiky o nespravedlivém systému.
Jenomže nespravedlivé není to, že stát nepřispívá na nový MacBook. Nespravedlivé je to, že někdo žije nad poměry a pak očekává, že mu ostatní tleskají, protože „to má těžké“.
Pláč, manipulace a vina
Tihle lidé jsou mistři hry na emoce. Umí se ponořit do role oběti tak přesvědčivě, že jim uvěříš, i když mají na nohou tenisky za čtyři litry. A když náhodou zpochybníš jejich příběh, jsi bezcitný grázl, co nemá špetku empatie.
Ale empatie není hloupost. A pomoc není automatická. Jestli někdo nemá na jídlo, ale má iPhone, tak to není chudoba. To je o volbě priorit. A pokud si někdo radši koupí luxusní zboží než základní potraviny pro děti, měl by se přestat tvářit jako oběť a začít se chovat jako rodič.
Kdo je tady vlastně za hlupáka?
My. Ti, co chodí do práce, kupují nejlevnější potraviny, šetří, dělají kompromisy. Ti, co se nerozpláčou při každém problému. Ti, co místo žádostí o sbírku prodají vlastní telefon, když je nejhůř.
A pak přijdeme domů, otevřeme Facebook a vidíme někoho, kdo tvrdí, že nemá na školní obědy, ale točí na Insta reels z kavárny s frappé v ruce. A já se ptám: jak dlouho jim to ještě budeme trpět?
Chceš pomoc? Tak nejdřív odlož ten iPhone
Protože víš co? Já klidně pomůžu. Ale ne někomu, kdo mě bere jako bankomat. Komu není blbý říct „nemám na plíny“, zatímco posílá zprávu z telefonu za průměrnou měsíční výplatu. Komu je líto sebe, ale ne dětí, které učí, že předstírání má vyšší hodnotu než poctivost.
Pomoc je v pořádku. Ale musíš být schopná si přiznat, že sis vybrala špatně. A ne to zamaskovat make-upem a lítostí. Protože opravdová síla není v tom, jak silně dokážeš hrát na city. Ale v tom, že si dokážeš sundat nehty, prodat iPhone, postavit se a v případě potřeby začít znovu.
Bez filtrování. Bez hraní. Bez žebrání.
