Článek
Když se jí někdo vysmál? Usmála se. Když ji manžel ponížil? Usmála se. Když jí praskalo srdce? Usmála se. Dokonalý make-up, upravené vlasy a úsměv, který byl tak nacvičený, že by klidně mohla vyučovat herectví. Jenže pod tou maskou se dusila. A místo aby to přiznala, hraje tu šaškárnu dodnes. A má tu drzost chtít, abych ji hrála taky.
„Hlavně nevyčnívej“
Její výchova? Totální škola pokrytectví. „Neříkej, co si myslíš. Nehádej se. Nevyčnívej. Hlavně ať si o nás lidi nemyslí něco špatného.“ Měla to jako zaklínadlo. Co by si o nás řekli lidi – to byla její modlitba. Jenže lidi si vždycky něco řeknou. A zatímco máma se celý život hroutila, aby nevypadala špatně, stejně ji pomlouvali. Takže celá ta komedie byla úplně k ničemu.
Život na jevišti
Doma měla dvě tváře. Jednu pro svět – milá, usměvavá, bez chyby. Druhou za zavřenými dveřmi – zničená, uražená, plná bolesti. Brečela do polštáře, ale potichu. Nikdo to nesměl slyšet, protože přiznat slabost bylo nepřípustné. Bylo to jako žít s herečkou, co se nikdy nesvlékla z role. A já jsem seděla v první řadě a dívala se na to představení celé dětství.
„Usmívej se, i když tě to zabíjí“
To byla mámina rada. V práci tě ponižují? Usmívej se. Chlap ti zahýbá? Usmívej se. Sousedi ti pomlouvají dítě? Usmívej se. Jakoby úsměv byl všelék na lidskou podlost. Jenže není. Úsměv nic neřeší, jen vás pomalu zabíjí zevnitř. A moje máma tomu uvěřila. Dobrovolně si nasadila náhubek a nechala se celý život dusit. A teď by ten náhubek ráda nasadila i mně.
Odmítám být porcelánovou panenkou
Já říkám: dost. Nebudu žít v kleci z přetvářky. Nebudu tleskat lidem, kteří si nezaslouží ani pozdrav. Nebudu mlčet, když mě někdo ponižuje. Nebudu ze sebe dělat hezkou dekoraci, jen aby máma měla klidné svědomí, že vychovala „slušnou holku“. Možná budu nepříjemná, možná budu drzá, možná budu pravdivá až na kost. Ale aspoň budu skutečná.
Pravda jako největší vzpoura
Moje máma si myslí, že pravda je ostuda. Že hněv je slabost. Že pláč je hanba. Já si myslím přesný opak. Největší slabost je schovávat se za úsměv, když se vám chce řvát. Největší ostuda je přetvářka. A největší hanba je mlčet, když vás něco ničí. Protože mlčení a masky dělají z lidí jen prázdné skořápky.
Pointa
Moje máma chce, abych se přetvařovala. Abych byla falešná, aby mi život protekl mezi prsty, zatímco se budu usmívat do cizích obličejů. Jenže já odmítám být další porcelánovou figurkou v rodinné vitríně. Raději budu nepohodlná, hlučná a opravdová. Protože jestli je pravda hřích, tak já budu hříšnice. Ale aspoň nebudu žít v ležícím divadle, které moje máma nazývá životem.
