Článek
Než jsme babičku umístili do domova důchodců, živořila v bytě, kde si za celý týden neuvařila jediné teplé jídlo. V lednici okurka, tavený sýr, prošlé máslo. A ve špajzu? Osmnáct balení piškotů, čtyři konzervy šunky z roku 2019 a instantní nudle, na které už neměla sílu ani chuť.
Teď dostává snídani, oběd, večeři, svačinu, čaj, vitamíny. A víte, co slyšíme po telefonu? Že mají „tvrdé maso“, že „polívka smrdí“, že „knedlíky jsou málo nadýchané“. A že „ona by si to doma udělala líp“. Jasně. Jen by k tomu nejdřív musela vstát z gauče, dojít do obchodu, zapnout sporák a mezitím nepřijít o zbytek sil. Realita? Před domovem žila měsíce jen z rohlíků a Maggi.
Když servis nestačí, přichází fňukání
Domovy důchodců nejsou luxusní hotely. Ale když člověk zažije, jak to vypadá doma – bez pomoci, bez hygieny, bez jídla – je to pořád nebe na zemi. Jenže stačí, když kuchařka jednou vymění špenát za zelí, a nastává povyk jak při vyhlášení války.
Stížnosti na personál. Na to, že polévka nemá chuť. Že není dost ovoce. Že je chleba moc tmavý. Vážně? Když jsme babičku naposledy přistihli doma, žvýkala suchou topinku a zapíjela to přeslazeným čajem z termosky. A teď si hraje na foodkritika.
Rozmazlení a realita
Část seniorů v domovech je rozmazlenější než dnešní dvacítky. Jsou zvyklí, že všechno dostanou až pod nos – včetně teplé stravy, péče, hygieny i rozptýlení. Ale vděk? Nula. Místo toho kritizují. Každý den něco.
Ne, nezpochybňuju, že někteří mají bolesti, deprese nebo jsou opuštění. Ale tahle neustálá kritika všeho kolem – především jídla – je často jen prachsprostá rozmařilost. Věčně nespokojení, věčně uražení, věčně nárokující. A to i ti, kteří předtím léta nebyli schopní si ani ohřát polévku v mikrovlnce.
Realita je jasná: doma by pošli hlady
Kdyby se zítra z domova odstěhovali, byli by do týdne v nemocnici. Ne kvůli špenátu, ale kvůli dehydrataci, slabosti, pádu. Jenže to oni nevidí. Vidí jen to, že dneska nemají dezert s ovocem, ale s kakaem. A cítí se poškození.
A my, jejich děti, vnuci a blízcí, jsme ti bezcitní parchanti, co je tam „odložili“. Přitom jsme jim zachránili život – i teplou večeři. Ale zkus to důchodci vysvětlit. Ocenit neumí. Zato stěžovat si, to by mohli mít jako olympijskou disciplínu.
Chceš být doma? Tak si vař. Chceš servis? Tak drž ústa a jez. Protože polívka s nudlemi a knedlo zelo v domově jsou pořád stokrát víc než rohlík s máslem a samota. Jen to některým seniorům pořád ještě nedošlo.
