Článek
Tohle je věta, která mě nejvíc uráží. Je to jako razítko, kterým se omluví všechno: že vám dítě nechají na celý víkend, že vám vysypou celý koš se špinavým prádlem, abyste ho vyprali a vyžehlili, že vás nechají čekat na vnouče před školkou ve větru, dešti i vedru. „Ty máš přece čas.“
Ano, mám čas. Ale to neznamená, že ho chci trávit ohýbáním zad nad jejich děravými ponožkami a spodním prádlem, co ani nepatří mému synovi.
Žehlit jim hadry? A co takhle mi začít taky platit?
Snacha na mě kouká, jako bych měla být vděčná, že smím pomáhat. Jenže nikdo se neptá, jestli chci. Nebo jestli můžu. Bolí mě záda, ruce mám jako rašple a hlava mi jde kolem z toho, kolik bordelu dokáže jejich rodina vytvořit za týden. Ale mlčím. Protože „babičky přece pomáhají“.
Jo, jasně. Až na to, že já nikdy nesouhlasila s tím, že budu domácí pomocná síla. Jen jsem řekla, že se občas stavím. Ne, že jim budu žehlit slipy.
Mlčela jsem. A víc a víc se toho navalovalo
Nejdřív to byly jen ponožky. „To je jen pár kousků, babi, viď?“ Pak přišlo povlečení. Košile. Dětské věci. A než jsem se nadála, stála jsem dvakrát týdně u jejich žehlícího prkna jako najatá brigádnice. Bez platu. Bez poděkování. Ale s výčitkami, když se mi jednou „nechtělo“.
Už toho mám dost
Nejsem bezcenná jen proto, že jsem stará. A už vůbec nejsem samozřejmá. Chci si číst. Chci chodit na procházky. Chci si dát kafe a pustit si seriál. A ne žehlit věci lidí, kteří ani neumí zaklepat, když přijdou.
A víte co? Řekla jsem to nahlas. A doma to bouchlo. Snacha uražená, syn zaskočený. Prý „vždycky jsem byla spolehlivá“. Ano. A taky hloupá, že jsem si to nechala všechno líbit.
Rodina není výmluva pro zneužívání
Chci být babička, ne pomocnice. Chci vztah, ne využívání. A jestli to znamená, že si budou žehlit sami, tak tím líp. Protože v mých letech už opravdu nemusím nikomu nic dokazovat. A už vůbec ne snachám, které mají víc energie na objednávání přes e-shop než na to, aby si vyžehlily vlastní halenku.
Děkuji Marii za příběh.
