Článek
Řekla mi to naprosto vážně. Se slzami v očích a hlasem zlomeným jako porcelánový hrnek z bazaru.
„Zkazilas mi syna. Byl jinej, než tě poznal.“
A víš co? Jo, byl.
Byl nesamostatnej, neprůbojnej, závislej na vašem názoru a do třiceti vám dával hesla od e-mailu, abyste mu „zjistila, že je to správně“.
A já? Já z něj udělala chlapa. Co si umí vyprat, říct vlastní názor a konečně vám řekne NE.
Můj největší zločin?
Že jsem ho přestala krmit jako dítě a začala ho brát jako muže.
Že jsme si vymalovali byt bez konzultace s vámi. Že jsme si nekoupili stejnou sedačku, jakou máte vy. Že nevoláme každý týden s výkazem spotřeby toaletního papíru.
A hlavně – že jsem mu ukázala, že má právo dýchat i bez vašeho svolení.
Váš syn se nezměnil.
On jen přestal být vaše dítě a začal být dospělý.
Ne, paní Jarmilo, neukradla jsem vám ho. Jen už si k vám chodí pro kafe, ne pro schválení všeho, co řekne.
Není divné, že vás to bolí. Jen je smutné, že máte potřebu to dramatizovat jako pohřeb místo oslavy jeho dospělosti.
„On dřív byl takovej hodnej,“ vzlykala
Přeložím: „Dřív mě poslouchal. Teď mě neposlouchá. Takže je špatnej.“
Zlato, tenhle trik známe.
To není láska. To je kontrola v kabátku obětavosti.
A já se omlouvat nebudu. Ne za to, že jsem ho podpořila, když si chtěl otevřít vlastní firmu. Ne za to, že jsem s ním řešila terapii, protože si od vás odnášel pocit, že je neschopnej.
A rozhodně ne za to, že s vámi nechce trávit každou neděli u svíčkové, kterou mu vnucujete, i když víte, že je vegan.
Brečíte, že jsem vám ho vzala.
Ale vy jste ho nikdy neměla. Jen jste se tvářila, že vám patří.
Dospělý syn není plyšák. Není prodloužená ruka. A fakt není zodpovědný za vaši samotu.
Možná, kdybyste nežila skrz něj, nemusela byste dneska sedět u stolu a fňukat nad tím, že vám utekl.
On neutekl. Jen se osvobodil.
A já?
Já žiju svůj život vedle člověka, který se už nerozhoduje podle maminčina výrazu, ale podle sebe.
A když si na to vzpomenu, fakt brečím taky.
Smíchy.
