Článek
„Pohlídáš mi děti.“ Tohle nebyla žádná prosba. Žádné: „Prosím tě, byla bys tak hodná?“ Bylo to oznámení. Jako když ti někdo řekne, že ti v pátek do bytu nastěhuje kočku. A ještě očekává, že jí budeš kupovat bio granule.
„Musím na nehty, potřebuju chvilku pro sebe. Tobě to stejně nevadí, že ne?“
No víš co? Vadí.
Teta na baterky. Zapni, když potřebuješ
Dlouho jsem hrála tu roli. Ta, co „ráda pomůže“. Ta, co „má přece čas“. Ta, co „má vztah k dětem“ – jak se to pozná? Že se usmívám, když mi někdo cvrkne jogurt do obličeje?
Jenže jednoho dne jsem si řekla dost. Nechci být člověk, kterému někdo odhodí děti jako kabelku u stolu. Nechci být záchranná brzda švagrové, která si zaměnila mateřství s permanentní výmluvou.
A co následovalo? Rodinný atentát
Telefon od tchyně: „Mohla bys být víc vstřícná.“
Tichá SMS od švagra: „Moc jsi ji nepotěšila.“
A moje oblíbená: „Rodina si přece pomáhá.“
Jasně. Rodina si pomáhá. Ale ne tak, že jedna maká a druhá si lakuje nehty. Kde byli, když jsem byla nemocná? Když jsem nestíhala práci? Když jsem si potřebovala jen oddechnout?
Rodina si pomáhá. Ale já nejsem rodinný servis. Nejsem tam proto, aby jiná ženská mohla mít „čas na sebe“, zatímco já počítám minuty, kdy konečně odejde.
Ne, nebudu se cítit špatně. Ani trošku
Mnoho žen v mém okolí by se nechalo zlomit. „Vždyť jsou to jen děti.“ „No tak jednou pomoz.“ „To je přece rodina.“ Ne. Už ne. Pomáhat je dobrovolné. Ne povinné. Ne vynucené. Ne manipulačně očekávané.
A pokud mě někdo přestane mít rád, protože jsem nehrála jeho hru? Fajn. Láska na baterky není ztráta. Je to úleva.
Ticho, které přišlo, je ten největší dar
Nechodí zprávy. Nepípá telefon. Nikdo nic nechce. Žádné „jen na chviličku“. Žádné „jen dvě hodinky“. Žádné děti, co mi převrátí byt, a žádné „pardon, nečekala jsem, že to bude takový chaos“.
