Článek
Ano, platíme. Ano, devět tisíc. Ne, není to za Harvard ani za kroužek kvantové fyziky. Je to za tanec, angličtinu a hudební výchovu, vedenou profesionálními lektory. Naší pětileté dceři. A ne, nepřipadáme si jako blázni. Připadáme si jako rodiče, kteří vědí, co chtějí. Chceme, aby naše dcera uměla víc než držet tablet a dělat opičky. Chceme, aby byla výjimečná. Vy si klidně počkejte, až vám vaše dítě oznámí, že ho „život nebaví“. My jsme začali dělat na tom, aby byla „někdo“ hned od začátku.
„Nechte děti být dětmi“? Jasně. A pak se divte, že jim stačí Netflix a TikTok
Každý, kdo slyší tu částku, se zasměje. „To přece není normální.“ Ne, není. A víte co? Právě proto to děláme. Normální dneska znamená přehlcené, rozmazlené, znuděné dítě, co ve školce huláká vulgarity a doma má víc elektroniky než já v dospělosti. Normální jsou děti, které se zhroutí, když nemůžou přeskočit reklamu. Normální je chaos a apatie. Díky, to nechceme.
Výjimečnost se nepěstuje z nudy
Chceme, aby byla v kontaktu se sebou. Se svým tělem, hudbou, rytmem, jazykem. Aby měla disciplínu a zároveň radost. Aby uměla udržet pozornost. A hlavně aby se učila, že svět není jen o tom, co se jí chce. Ale i o tom, co dokáže, když vydrží.
Nečekáme, že z ní bude malá baletka nebo génius. Čekáme, že z ní vyroste člověk, kterému nebude všechno jedno.
Ale hlavně, že jiní utratí víc za hračky a nikdo nemrkne
Zajímavý paradox: když někdo koupí pětiletému dítěti telefon za 20 000, nikdo ani necekne. Když má dítě doma herní konzoli a pět set plastových sraček, které po týdnu skončí na dně krabice, je to „normální dárek“. Ale když někdo investuje do dovedností, do rozvoje, do práce se sebou, je to najednou šílenství.
Kolik z vás ví, kolik stojí měsíc ve školce? Kolik z vás ví, kolik jste utratili jen za blbosti typu sladkosti, aplikace, YouTube premium a botičky „co musí mít svítící podrážky“?
Výjimečnost není nárok. Je to závazek
Nechceme, aby byla princezna. Chceme, aby byla „lepší než ostatní“ a aby věděla, že být dobrá v něčem znamená něco dělat naplno. A že když se něco nedaří, neutíká se z kola ven. Nechceme z ní mít přecitlivělou květinku, co brečí, že jí někdo řekl „ne“. Chceme z ní mít pevného člověka. S respektem k sobě a důvěrou ve své vlastní schopnosti. A víte co? Takových lidí je málo.
