Článek
Zadá úkol, zamává rukou a tváří se, že je hotovo. A co by řešila, že polovina třídy nepochopila, o co jde. Co, že dítě neví, jak úlohu vyřešit. Od toho je přece máma. Ta to večer vysvětlí, spočítá, opraví, a když bude hodná, ještě vyrobí papírovou pyramidu nebo plakát o období Karla IV.
Jenže víte co?
Já jsem si to dítě pořídila, abych ho vychovala. Ne abych suplovala učitelku, co místo výuky posílá domů úkoly, které sama neřeší.
Tohle není spolupráce. To je vyčůranost.
Učitelé dneska rádi mluví o „spolupráci s rodinou“.
Jenže tohle není spolupráce. To je delegování vlastní práce.
Zadám úkol, jdi domů a dělej. Nejde ti to? No tak to máma vysvětlí. Máma googlí, máma stříhá, máma kreslí, máma opravuje.
Učitelka? Ta druhý den zkontroluje sešit a nasupeně řekne: „Tady chybí nadpis.“
A ani se nezačervená.
Když neumí učit, ať to přizná. Ale neháže to na rodiče.
Protože o to tu jde. Místo toho, aby si učitel přiznal, že látku dostatečně nevysvětlil, že děti to nepochopily, že výklad byl slabý, prostě hodí zodpovědnost na domácí úkol.
„Procvičujte doma.“
„Vysvětlete si to s rodiči.“
„Najděte si k tomu video.“
A já se ptám: Proč za někoho jiného odvádím jeho práci?
Když já ve své práci něco pokazím, klient mi to hodí na hlavu.
Když učitel nezvládne učit, hodí to na rodiče. A ti to většinou ještě poslušně odmakají.
Domácí úkol není domácí projekt rodiče.
Já vím, že mě teď učitelky sežerou. Ale fakt to někdo musí říct nahlas:
Domácí úkol má být pro dítě. Ne pro matku, která po celém dni v práci ještě dělá znovu třetí třídu.
Nechci trávit večery nad sešitem. Nechci trávit neděli stříháním obrázků, psaním referátu o žábách nebo lepením slohovky na barevný papír.
Nejsem v tom školním systému zaměstnaná.
Tak proč makám víc než ten, kdo za to bere plat?
Ať se učitelé rozhodnou: buď chtějí uznání, nebo alibi.
Někdy mám pocit, že škola se změnila na outsourcingovou firmu.
Látku zadáme. Zodpovědnost přeneseme. Výsledek zhodnotíme. A když to neklapne? No jo, to doma nedohlídli.
Přitom když přijdu s kritikou, dozvím se, že „učitelé toho mají strašně moc“.
Jo. Mají. Ale já mám taky práci, rodinu, účty a vlastní život. A když mi večer na stole přistane úkol, který vypadá jako semestrální práce, odmítám se tvářit, že je to v pořádku.
Můj čas není školní majetek.
Takže ne.
Neudělám s dítětem každý úkol.
Nepovedu ho krok za krokem.
Nebudu opravovat každou větu.
Protože chci, aby se učil sám. A chci, aby učitel zažil výsledky své práce.
