Článek
Učitelka si mě pozvala „na slovíčko“. Prý by bylo vhodné, abych dceři vysvětlila, že do školy se make-up nenosí. Že je jí deset. Že je to předčasné. Že „na to má ještě čas“.
A já jsem se usmála. A klidně, zřetelně a naprosto bez omluvy řekla:
„Pokud se v tom cítí dobře, tak ať ho nosí. A vy se starejte o matiku, ne o její řasy.“
Co přesně na tom lidi tak děsí? Že se holka nebojí vypadat dobře?
Jako společnost jsme úplně zmatení. Když se holka parádí, je to nevhodné. Když se neparádí, je to divné. Když je přirozená, chtějí, aby se víc snažila. Když se snaží, chtějí, aby počkala.
A mezitím se v ní rodí stud, vnitřní autocenzura a pocit, že pořád dělá něco špatně.
Jenže moje dcera nedělá nic špatně. Chce nosit lesk na rty a řasenku? Ať si je klidně nosí.
Není to tetování. Není to piercing. Není to pivo v ruce ani cigáro za uchem.
Je to výraz. Hra. Identita.
A jestli je někdo zneklidněný tím, že malá holka ví, jak se jí to líbí – pak není problém v ní. Ale v něm.
Pokud jí teď zakážeme make-up, zakážeme jí vnímat samu sebe.
Učitelka mi tvrdila, že by se děti měly cítit dobře ve své přirozenosti. Že make-up je falešný.
Ale víte, co je falešnější než řasenka?
Tvářit se, že všechno, co je dívčí, ženské nebo vizuálně výrazné, je méněcenné. Nebo nevhodné.
Moje dcera se tím neponižuje. Ona si tím tvoří vlastní identitu.
A já nehodlám být další dospělá, která jí to vezme.
Mně zakazovali všechno. A k čemu mi to bylo?
Pamatuju si přesně, jak mi učitelka v šesté třídě strhla z uší náušnice. Prý nejsou dovoleny.
Pamatuju si, jak mi zakázali lesk na rty. Jak se mi smáli, že si čmárám obočí.
Pamatuju si, jak jsem se naučila skrývat samu sebe.
A taky si pamatuju, jak dlouho mi trvalo se z toho dostat.
Moje dcera tím procházet nebude. A jestli si učitelka myslí, že ze mě udělá stydlivou mámu, co doma udělá scénu kvůli tužce na oči – tak to netrefila.
Učitelé mají učit. Ne moralizovat.
Od školy chci, aby naučila moji dceru psát bez hrubek. Počítat. Přemýšlet.
Ne aby ji nutila mít na obličeji „sociálně přijatelnou neutralitu“.
A už vůbec ne, aby ji nutila věřit, že její hodnota se odvíjí od toho, jestli si „nehraje na velkou“.
Možná je na čase přestat zakazovat dívkám barvy – a začít učit učitele, že kontrola nad tělem a sebevyjádřením nepatří jim, ale těm, kterým to tělo patří.
