Článek
„Můžeš nám pohlídat děcka? Vezmeš si je na odpoledne? Jen na chvilku, prosííím…“
Jasně. Jasně že vezmu. Protože jsem ta spolehlivá. Ta, co pomůže. Ta, co má „měkké srdce“ a vždycky to „nějak“ zařídí. A tak jsem za ty roky byla chůva, taxikářka, animátorka a školní rozvrh v lidské podobě.
Ale víte co? Já už nechci.
Rodina přece drží při sobě. Jen když se to hodí
Když má sestřenice oslavu a chce si konečně „trochu odfrknout“, volá mně. Když mají bratr s partnerkou krizi a potřebují „chvilku pro sebe“, volají mně. Když se kamarádce hodí wellness, protože „jinak už fakt exploduje“, kdo podle pohlídá její děti? Já.
Ale když jsem to já, kdo si potřebuje vyřídit doktora, hodinu klidu, nebo – nedej bože – vlastní volný čas? Najednou je to:
„Zrovna nemůžeme.“
„Máme toho moc.“
„Ty jsi přece silná, to zvládneš.“
Tak moment. Kdy jsem podepsala smlouvu na jednostrannou výpomoc?
Můj čas má menší cenu?
Zvláštní, jak rychle lidé zapomenou, že i já mám dítě. Domácnost. Práci. A napnuté nervy. Ale protože jsem si dovolila párkrát říct „ano“, vytvořila jsem si image ochotné slepice, co vždycky zaskočí.
A víš co? Slepicím taky jednou dojdou vejce.
A mně došla trpělivost.
Když pomáháš, jsi skvělá. Když žádáš pomoc, jsi obtížná
Vážně. Zkuste jednou otočit role. Zkuste zavolat těm, kterým jste sto hodin hlídali ten jejich poklad, a říct: „Teď potřebuju pomoc já.“ Na oplátku uslyšíte buď výmluvu na „náročný týden“, nebo trapné ticho.
Nejhorší je, že to nejsou cizí lidi. Jsou to ti nejbližší. Rodina. Přátelé. Ti, co mluví o vzájemnosti – dokud se týká vaší pomoci jim.
A tak jsem si řekla: dost bylo hodné holky
Už nejsem nonstop dostupná. Už nemám v kapse plán B pro někoho jiného. Nechceš mi hlídat, když potřebuji? Fajn. Ale příště si odpustíš svoje aktivity i ty.
Ne, není to msta. Je to rovnováha. A když je dlouhodobě narušovaná, vztah se stává zátěží. I ten rodinný.
Nejsem bezdětná kamarádka, která „má čas“. Nejsem babička na telefonu. Nejsem náhradní matka pro všechny, kdo si potřebují „orazit“.
Jsem matka. Taky. A taky si chci někdy vydechnout. Bez výčitek. Bez proseb. Bez plánování týden dopředu.
Závěr? Pokud neumíš nic nabídnout, nepřicházej žádat
Pomoc je krásná věc – pokud je oboustranná.
Ale jestli mě vnímáš jen jako odkladiště pro svoje děti, a jinak se na mě vykašleš, tak si svoje děti hlídej sama. Já jsem právě skončila.
Děkuji Vlaďce za příběh.
