Článek
Celý život mi vštěpovali, že musím být samostatná. Že musím makat. Že si mám všechno vybudovat vlastníma rukama. A teď, když to dělám, když běžím jak křeček v kolečku, abych utáhla nejen své, ale i jejich složenky – najednou jsem ta špatná? Ta nevděčná?
Oni si vážně myslí, že péče znamená přijít na nedělní oběd a vyslechnout si historky, které už jsem slyšela stokrát? Péče je, že platím jejich životy, zatímco se mi hroutí ten můj.
Ale to se nepočítá, že?
Říkají mi, že se o ne nestarám. A kdo za ně platí elektřinu?
Kdo za ně běhá na poštu, kdo volá doktorům, kdo jim nahlas řekne, že zapomněli zaplatit pojištění, a radši to vyřeší sám?
Já.
Ale to podle nich není péče. To je „jejich dítě je moc odtažité“. Jasně. Odtažité proto, že má tolik starostí, že už nemá obličej na to, aby se na ně ještě usmívalo. Vy jste mě neudělali vděčnou. Udělali si ze mě služku.
A hádejte co – služka nemá čas na city.
Dospělost není o tom, že je budu objímat. Je o tom, že platím jejich střechu nad hlavou.
Ale chápu. Jim se poštěstilo žít v době, kdy se za desetinu platu koupil byt. Kdy se věci daly „nějak zařídit“. A teď nerozumí tomu, že já žiju v jiné realitě. V realitě, kde musím řešit nejen sebe, ale i je.
A i přesto se jim zdá, že dělám málo.
Vděčnost? Ta u nich funguje jen jedním směrem
Já je mám chápat. Mám omlouvat jejich pasivitu, jejich tlak a manipulace. Ale oni? Oni nejsou schopní uznat, že možná dělám maximum, co jde. Že platit jejich účty není moje povinnost. A přesto to dělám. Protože je mám ráda.
Jenže moje láska nemá podobu „teď si sedni a popovídej si se mnou hodinu o tom, že mě bolí koleno“. Moje láska má formu: „Zaplaceno. Vyřešeno. Hotovo.“
A to se nepočítá. Protože je to tiché.
Nechtěli jste přece být na obtíž. Ale přesně to teď jste
Promiňte. Ale když mi voláte potřetí během dne, abyste se zeptali, jak funguje QR kód, zatímco já zrovna platím vaši fakturu a přemýšlím, jestli mi zbyde na nájem… Nemám pocit, že „nestarat se“ je zrovna to, co dělám.
Možná bych to měla zkusit opravdu. Vykašlat se na ně. Nezvednout telefon. Neposlat peníze. Neřešit nic.
Pak by možná poznali rozdíl.
Mezi nevděkem a vyčerpáním.
Mezi sobectvím a sebeobranou.
Mezi tím, že nejsem lhostejná, ale že už prostě nemůžu.
