Článek
Je skvělé mít rodiče, kteří nabídnou pomoc. Hlídají děti, vezmou je na hřiště, dají jim oběd, nechají si je přes noc. Na první pohled ideál.
Ale ten druhý pohled? Ten je plný tichého dusna, kritických poznámek a nevyřčeného očekávání. Protože jakmile rodiče začnou hlídat děti, myslí si, že mají právo mluvit vám do všeho.
Ne, nejsem nevděčná. Jsem naštvaná. A unavená z toho, že každá pomoc má svůj háček. A tím háčkem je kontrola.
Hlídají tě rádi. Ale jen pokud to hraješ podle nich
Dáš dítě babičce a vrátí se ti jiný člověk. Zpátky nepřijde tvoje dcera nebo syn, ale malý propagátor názorů a pravidel, které jsi nikdy nestanovila. „Babička říkala, že telefon je blbost.“ „Dědeček říká, že já nejsem rozmazlený, jen ty moc poroučíš.“ „U nás doma jíme všechno, žádné vybírání.“
A tak to jde dál. Nenápadně, ale cíleně.
Z hlídání se stane psychologické přeučování.
Z pomoci se stane výchovný převrat.
A z babičky a dědečka se stávají porotci, co čekají, kdy uděláš další „výchovnou chybu“.
Každé slovo má háček
„My jsme vás takhle nikdy nevychovávali.“
„Za nás se děti chovaly jinak.“
„V téhle době je to hrozné, chudáci děti.“
Všechno to zní jako neškodné poznámky. Ale když je slyšíš pořád dokola, zabolí to víc než facka.
Protože ti říkají jedno:
Nevěří ti.
Myslí si, že to děláš špatně.
A tím, že ti hlídají děti, mají nárok tě opravovat, přepisovat, řídit.
Vděčnost jako páka
"Nedělej scény. Vždyť ti pomáhají. Kolik lidí by za to dalo buhvíco"? To slyším často. Ale není to tak jednoduché.
Vděčnost neznamená slepou poslušnost.
Nepodepsala jsem smlouvu, kde výměnou za hlídání ztrácím právo na vlastní názor, vlastní výchovu a vlastní hlas.
A pokud každé „děkujeme“ musí být doprovázené tím, že mlčím, když mi někdo přepisuje hranice, kterou jsem dětem nastavila, tak to není pomoc.
To je pasivní vydírání.
Nejsem znovu jejich dítě. Jsem rodič
Je mi přes třicet. Vychovávám svoje děti. Dělám chyby, jasně. Ale dělám je vědomě. Sama za sebe. A když přijdu k vlastním rodičům, čekám respekt. Ne návrat do dětství, kde mě někdo peskuje za to, že jsem dala sušenku před obědem.
Protože když moje matka říká, že „tohle by si k dětemnikdy nedovolila“, a já mám chuť jí připomenout všechny tiché večery s přísnýma očima nad sešitama, tak se radši kousnu do jazyka. Ale bolí to. A štve mě to.
Pomoc není výměnný obchod
To, že mi někdo pohlídá dítě, neznamená, že se tím stává druhým rodičem. Ani poradcem. A už vůbec ne soudcem.
Chceš pomoct? Pomoz. Ale nevnucuj mi pravidla, která jsi aplikovala před třiceti lety. Nevyčítej, že dneska se mluví jinak, přemýšlí jinak, vychovává jinak.
A hlavně – nesrovnávej.
Já nejsem ty.
Moje děti nejsou já.
A tvoje metody nejsou svaté.
Děsí mě, že tohle zacházení budou moje děti jednou vnímat jako normu. Že vyrostou mezi dvěma světy, kde jeden svět je láskyplný a svobodný, a druhý svět je sice s láskou, ale podmíněnou. S pocitem, že když děláš věci „správně“, dostaneš pusu. A když ne – dostaneš na zadek.
Já takhle žít nechci. A rozhodně takhle nechci vychovávat.
Děkuji Sáře za příběh.
