Článek
Celé dětství nám vštěpovala, že „rodina je nejvíc“. Celé dospívání jsme poslouchali o tom, jak si máme pomáhat, držet při sobě a jak ona se obětovala „pro všechny“. A pak přišlo to velké zúčtování.
Děti dospěly. Vnoučata se narodila. A když jsme si řekli o pomoc – o obyčejné hlídání, o hodinu ticha, o chvilku klidu, máma se postavila do dveří a s ledovým klidem řekla:
„Nechci okolo vás skákat. Já si chci užít důchod.“
Z úžasné babičky zbyla žena, která má čas jen na sebe
Ne, nečekala jsem, že se k nám přistěhuje. Nechtěla jsem chůvu na plný úvazek. Jen jsem si myslela, že když je doma, když nemá práci, když jí volno tak nějak protéká mezi prsty, bude ráda, že může být součástí života svých vnoučat.
Ale ne. Ona radši jede do lázní. Jede do Itálie. Jede na kurz meditace.
A když zavolám, jestli by mohla pohlídat, protože jdu po dvou letech s mužem na večeři, řekne mi:
„Ale zlato, já si přece nebudu ničit páteční večer.“
A zavěsí.
Vážně takhle vypadá babička v roce 2025?
Sobecká, bez špetky zodpovědnosti, s prioritami nastavenými jen na to, co „ji baví“?
Když se podívám na to, co pro nás dělala její matka – moje babička – je to nebe a dudy.
Ta by pro nás dýchala. Ta by přiběhla v pyžamu, kdybych zavolala. Ta by nám pomohla, i kdyby nemohla.
Ale tahle moderní důchodkyně?
Ta si chce „žít svůj život“. A my a naše děti prý nejsme její problém.
Co mě na tom mrzí nejvíc?
Že to říká bez výčitek.
Bez špetky lítosti.
S tím nově naučeným tónem sebevědomé ženy, která četla deset motivačních knížek a myslí si, že „nastavování hranic“ znamená odmítat jakýkoli závazek, který nezní jako wellness víkend.
A tak místo babičky máme divačku z Netflixu.
Místo podpory máme výmluvy.
A místo rodiny máme influencerku důchodu, která sdílí fotky z výletu a u toho píše: „Konečně si užívám, co jsem si zasloužila.“
A co jsme si zasloužili my?
Dětství, kde byla tvrdá. Pubertu, kdy jsme jí byli fuk. A teď dospělost, kde ji zase nezajímáme.
Ale peníze bere. Dárek na Vánoce taky.
Jen to nepohodlí, to občasné hlídání, to „skákání okolo nás“ to je na ni moc. To je pod její úroveň.
Ale vychovávat nás celý život k tomu, že „pomáhat se má“, to jí šlo skvěle. Jen zapomněla dodat, že se to vztahuje jen na děti. Ne na ni.
Neberu jí to. Ať si jezdí. Ať si cvičí, masíruje, odpočívá. Ale ať pak drží jazyk za zuby, až bude potřebovat odvoz na kontrolu k doktorovi.
Děkuji Míše za příběh.
