Článek
Ten vztah byl bouřlivý. Dlouhý. Intenzivní.
Se vším – s milováním, hádkami, nadějí i bolestí.
Když jsme se rozešli, nebylo to přátelské podání ruky.
Byla to emocionální havárie.
A právě do té havárie se rozhodla moje vlastní sestra vstoupit, rozhlédnout se a zabrat si, co zbylo.
Bez varování. Beze studu.
A když jsem se jí – otřesená – zeptala, jestli se zbláznila, poslala mě do háje s tím, že si nemůžu nárokovat chlapa, se kterým už nejsem.
Prý jsem ho opustila.
Prý nemám co žárlit.
Prý si jen hledá štěstí.
Ale to, co dělá, není hledání štěstí.
To je šťourání se v mých ranách.
Ženská solidarita? Rodinná loajalita? Ne. Jen vypočítavost s růžovou rtěnkou
Když jsem ji konfrontovala, nebyla překvapená.
Neobjevil se u ní ani náznak studu. Jen ta okoukaná věta:
„Mě mrzí, že to tak vnímáš.“
Takže podle ní je vina na mně.
Já jsem ta, co to „tak vnímá“.
Já jsem ta, co má problém.
Ona si jen dovolila „něco cítit“.
Jenže city nejsou bez následků.
A jestli si někdo myslí, že je normální skočit vlastní sestře do postele, ze které ona sotva vylezla, pak jsme jako společnost ztratili absolutně všechny hranice.
Tohle není o chlapech. Tohle je o tom, co si mezi sebou dovolujeme
Můj ex není neviňátko.
Ten moc dobře ví, co dělá.
Ví, že mě tím zničí.
A možná proto do toho šel.
Ale u něj jsem to čekala.
U ní ne.
Protože rodina by měla být útočiště.
Ne místo, kde se musíte bát, že vám někdo vytrhne z rukou to poslední, co jste ještě nezapomněli milovat.
Ne místo, kde musíte přemýšlet, kdo vám vráží dýku do zad, zatímco se usmívá u nedělního oběda.
Odpustit neznamená zapomenout. A pochopit neznamená tolerovat
Můžou mi stokrát říkat, že mám být nad věcí.
Že přece nešlo o žádnou zradu.
Že se to jen děje.
Ale já jsem z toho venku až ve chvíli, kdy už ji nechci ani slyšet, ani vidět, ani omlouvat.
Moje sestra už není moje sestra.
Je mi geneticky příbuzná, ale jinak cizí.
A ano, možná si někdo řekne, že přeháním.
Že vztah není vlastnictví.
Ale ať mi ten někdo zkusí říct, že by s klidem koukal na to, jak mu vlastní sourozenec nosí zpátky domů jeho minulost, na kterou chce zapomenout.
Mluvím za všechny ženy, kterým někdo sáhl do duše s pocitem, že „má právo“
Ne, nemám problém s tím, že můj bývalý má nový život.
Mám problém s tím, že moje sestra vytáhla nůž z mé rány a bodla ho přesně tam, kde jsem ještě krvácela.
S úsměvem.
A pak chtěla, abych byla ticho.
Ne. Nebudu ticho.
A ne, nejsem majetnická.
Jsem jen jedna z mnoha, co se odmítají smířit s tím, že loajalita už dneska neznamená nic.
Ani v rodině. Ani mezi ženami.
