Článek
Když jsem ležela s rozklepaným tělem, hořící hlavou a pocitem, že mi každou chvíli exploduje hrudník, on si v klidu přehodil peřinu přes hlavu a oznámil mi, že musí spát, protože ráno vstává do práce. Dvě děti mezitím ječely, potřebovaly najíst, obléct, odvést, uklidnit, utřít zadek. A já? Já jsem lezla po čtyřech, s horečkou přes 39, zatímco živitel rodiny spal jak paša a tvářil se, že on je ten unavený.
Když je muž unavený, má nárok na odpočinek. Když žena padá na pusu, má „zvládnout víc“
Zajímavé, jak se v tomhle domě najednou všechno točí kolem něj. On přece chodí do práce. On je celý den mezi lidmi. On se potřebuje soustředit. On přece nemůže lítat kolem dětí.
A já? Já nemůžu ani stát. Nemůžu dýchat. Nemůžu přemýšlet. Ale musím všechno. Protože ženská přece „vydrží víc“.
A víte co?
Možná jo, ale už nechci.
Já zjistila, že vedle sebe nemám partnera, ale další dítě
Jedno si čůrá na koberec, druhé chce piškoty. A ten třetí – čtyřicetiletý, s mobilem v ruce – si jde lehnout, protože „ho bolela hlava z porady“.
Tak to pardon.
Moje nemoc očividně neexistuje, protože nemám razítko od doktora a neschopenku. A hlavně, protože jsem žena. A ženy přece neumírají na chřipku. Ženy jen zatnou zuby a dají si čaj.
Partnerství neznamená, že jeden se válí a druhý dře
Uvědomila jsem si, že v tomhle vztahu jsem jediná, kdo hlídá, co je třeba udělat. On neřeší, že došel paralen. On neřeší, že děti nemají připravené oblečení. On si ani nevšimne, že mám na sobě tři vrstvy, protože se klepu zimou. Ale až bude mít rýmu on, zavolá si na to celý krizový štáb.
A co je nejhorší?
Ani se nestydí. Ani mu nepřijde zvláštní, že se fláká, zatímco já pod peřinou řeším, jak mám zvládnout další den bez kolapsu.
Nejsem manželka, jsem krizový tým
Nechci květiny. Nechci omluvy. Nechci slyšet „já jsem nevěděl, že je to tak zlý“.
Chci chlapa, který pochopí, že když má žena horečku a dvě děti doma, tak se sakra zvedne a převezme zodpovědnost. I když je to „nepříjemné“. I když má „náročný týden“.
Protože jinak to není muž. Je to přítěž.
