Článek
Byl to obyčejný rozhovor během večerního posezení. Řekla jsem to s úsměvem, bez očekávání tak, jak žena občas řekne, že by jí udělalo radost dostat květinu. Ne jako výčitku, ani jako výhrůžku.
Jenom jako obyčejné lidské přání. Malý náznak toho, že bych se chtěla cítit viděná, vnímaná a trochu opečovaná.
A on se na mě podíval s pohledem, který neukazoval lásku, ale účetní kalkulaci.
„A za co bys ji jako chtěla?“
Zvedla jsem obočí.
„No… jako co jsi vlastně udělala, že bych ti měl kupovat květinu?“
Je to zaměstnání bez smlouvy a s podmíněnou láskou
Najednou se přede mnou odkryla celá logika našeho soužití, kterou jsem dosud přehlížela nebo omlouvala.
Pozornost nedostanu, pokud neudělám něco navíc.
Pochvalu získám jen tehdy, když splním všechny položky, které on považuje za dostatečně záslužné.
Večeře? Body. Čisté prádlo? Body. Tichá domácnost? Body.
Ale spontánní radost? Projev lásky beze smyslu pro kalkul?
To u něj nemělo místo.
Myslela jsem, že když jste s někým, nemusíte každý den dokazovat, že si zasloužíte jeho náklonnost. Že někdy stačí prostý fakt, že tu jste. Že vedle něj usínáte. Že mu nasloucháte, když je v háji.
Ale zjevně jsem se spletla.
Muž, který dává pozornost jen za výkon, je možná skvělý manažer, ale mizerný partner
Je zvláštní, jak mnoho mužů přestane vnímat vztah jako živý organismus a začne jej řídit jako tabulku v Excelu.
Když se něco pokazí, hledají chybu v grafu.
Když jim něco chybí, otevřou seznam „co žena dělá / nedělá“ a okamžitě mají jasno.
A víte, co je nejhorší?
Že spousta žen se v tomhle systému naučila žít.
Věří, že si musí lásku odpracovat.
Že když dostanou růži, musí za ni zaplatit tichostí, vděčností a plněním očekávání.
Ale co když jednou řeknete dost?
Jeho láska má cenovku, kterou nechci platit
Od toho večera jsem se začala dívat jinak. Na něj. Na sebe. Na náš vztah.
Zjistila jsem, že se příliš často omlouvám za věci, které nejsou špatné.
Že příliš často zvažuju, jestli „nejsem náhodou moc náročná“, když chci prostou věc – být občas potěšena. Ne motivována. Ne koupena. Jen potěšena.
A tak jsem si květinu koupila sama.
Krásnou, vonící, bez toho, abych si jí musela zasloužit nějakým zvýšeným výkonem.
A přísahala jsem si, že jestli ještě někdy budu ve vztahu, nebude to s někým, kdo mi na otázku „proč jsi mi přinesl růži?“ odpoví:
„Protože jsem chtěl. Ne protože jsi si ji zasloužila.“
