Článek
Pamatuju si to přesně. Táta s holýma rukama, máma v montérkách, my dvě se ségrou taháme cihly a sbíráme šrouby po dvoře. Byl to náš společný sen. Náš dům. Rodinné sídlo, jak říkali. Společný pot, společné léta bez prázdnin, společné rány a modřiny.
A pak jednoho dne a desítky let později, bum. Dům je přepsaný. Ne na oba potomky. Ne spravedlivě, ale na sestru. Prý je to jednodušší. Prý je „ta zodpovědnější“. Prý jim to tak někdo poradil. Mně to oznámili jako hotovou věc. Ptala jsem se, co teda dostanu já? „No co blázníš, to přece není o majetku…“
Ne? Tak proč ho přepisujete?
Teď mám být ta hodná?
Uplynulo pár let. A najednou, když je potřeba dovézt je na vyšetření, volají mně. Když má táta vysoký tlak, jsem to já, kdo jede v noci. Když máma potřebuje pomoct s koupelnou – zase já. A ségra? Ta má klíče od baráku a volno.
A do očí mi říkají: „Vždyť ty jsi přece taková pečlivá, tobě na nás záleží.“ Ano, záleží. Ale nejsem hloupá. Záležet mi může, ale ne bezmezně. Ne bez vděku. Ne s vědomím, že já jen dávám a jiní berou. Doslova.
Protože když dojde na budoucnost, na dědictví, na hodnotu… pak „rodina“ končí a nastupuje katastr.
Sestra mlčí. Protože se jí to hodí
Nikdy se k tomu nevyjádřila. Neřekla: „Hele, je mi to blbý.“ Neřekla: „Rozdělíme se.“ Neřekla nic. Jen dělá, že to je normální a v pohodě. Ale vím, že kdyby se situace otočila, křičela by jako první.
Jenže teď mlčí. Hraje mrtvého brouka. Užívá si ten pocit „předepsané jistoty“ – a klidně se dívá, jak se můžu strhat, abych zachraňovala rodiče, kteří mi ani neřekli proč mi to zdělali.
A mě to bolí. Protože se necítím jen odstrčená. Cítím se zneužitá. Emocionálně vydíraná do role pečovatelky, zatímco sestra sklízí plody loajality, kterou nikdy nemusela dokázat.
Láska není bianko šek
Už nehodlám dál být ta holka, co se obětuje, protože „to se přece sluší“. Mám vlastní život. Své limity. A taky sebeúctu. A v téhle rovnici už nechci být levná pracovní síla bez podílu na zisku.
Chcete, abych se postarala? Tak si ujasněme pravidla hry. Protože jestli je dům sestry, tak ať se o ně stará sestra. Jestli je vše přepsané na ni, tak já za ně nemám žádnou povinnost. Pomoc není samozřejmost. Pomoc je dar. A když oni nedali nic mě, nebudu nic dávat ani já jim.
