Článek
Můj táta vyhrál milion korun. Není to sice částka, za kterou si koupíte vilu u moře, ale rozhodně by nám ulehčila život. Jenže víte, co udělal? Všechno daroval charitě. „Vy se o sebe postaráte sami,“ řekl s klidem, jako bychom doma netočili každou korunu a máma nemusela lepit účty od výplaty k výplatě.
Dobrý Samaritán, co kašle na vlastní rodinu
Od malička do nás hustil, že rodina je na prvním místě. Že si máme pomáhat, držet při sobě. No a když se konečně objeví příležitost, kdy by mohl udělat něco pro nás, najednou jsme až na posledním místě. Místo toho, aby koupil nový kotel, když starý sotva hřeje, nebo pomohl sestře s dluhy, radši poslal milion korun cizím lidem. Jakože dobrý skutek? Možná. Ale spíš totální plivnutí do tváře všem, kdo s ním sdíleli domov a obětovali mu roky svého života.
Charita? Klidně! Ale ne na úkor vlastních
Nikdo neříká, že nemá pomáhat. Ať si klidně pošle dvacet, padesát tisíc. Ale dát úplně všechno a říct vlastní rodině „poradíte si sami“? To už není štědrost, ale čistá bezohlednost. Nechci znít nevděčně, ale když vám někdo celý život káže o rodinných hodnotách a pak vám dá jasně najevo, že pro něj nemáte žádnou cenu a upřednostní vlastní naivní ideály, tak vás to prostě pořádně naštve.
Nemůžu se na nikoho spolehnout
Celá tahle situace mi otevřela oči. V životě se můžu spolehnout jen sama na sebe a vy byste měli taky. Protože pokud budete naivně věřit, že rodina vám vždycky kryje záda, jednoho dne se probudíte s holým zadkem, zatímco váš rodič si bude užívat pocitu, že je „dobrý člověk“. Takže díky, tati. Ne za ty prachy, ale za tvrdou lekci. Až budu jednou mít milion navíc já, už přesně vím, co s ním rozhodně neudělám.
