Článek
Rodiče si kdysi pořídili byt za pár set tisíc. Dneska jsou ceny v milionech. Oni si vystačili s jedním platem, já mám dva a stejně žiju od výplaty k výplatě. Ale místo aby uznali, že doba je jiná, jen mi řeknou: „My jsme si na všechno museli vydělat sami, tak ty musíš taky.“ Jenže jak, když je celý systém nastavený tak, aby člověk jako já nikdy nic neměl?
Mají několik nemovitostí, které pronajímají cizím lidem, zatímco já se plácám v podnájmu. Proč platím někomu cizímu, když bych mohla bydlet ve vlastním? Opravdu je pro ně důležitější zisk než vlastní dcera?
Tohle není o lenosti, ale o spravedlnosti
Nejde o to, že bych se nechtěla snažit. Pracuju, dělám, co můžu, ale jak mám konkurovat generaci, která měla všechno daleko snazší? Oni měli možnosti, které já nikdy mít nebudu, ale čekají, že se dostanu na jejich úroveň úplně sama. To je absurdní.
A když řeknu, že by mi mohli aspoň nějak pomoct? Jen protočí oči a zopakují, že se musím „osamostatnit“. Co to znamená? Do smrti se dřít, abych platila cizím lidem za nájem?
Na co jim ty peníze budou?
Rodiče říkají, že si chtějí užít důchod a že se potřebují finančně zajistit. A co já? Proč jim záleží víc na vlastním pohodlí než na tom, aby jejich vlastní dítě mělo lepší budoucnost? Vždyť jednou stejně všechno zdědím, tak proč bych měla čekat, až budu v důchodu já?
Vážně je pro ně přijatelnější nechat mě roky se plácat a říkat „musíš si poradit sama“, než mi teď reálně pomoct? K čemu mi bude dědictví až budu stará?
Rodina má povinnost si pomáhat
Tady nejde o žádné žebrání. Jde o to, že když v rodině jsou prostředky, měly by sloužit těm, kteří je opravdu potřebují. A jestli někdo řekne, že „každý je svého štěstí strůjce“, tak ať si uvědomí, že ne každý startuje ze stejné pozice. Moji rodiče měli možnosti, které já nemám. A teď, když by mi mohli usnadnit život, dělají, že se jich to netýká.
Tohle není jen otázka peněz, ale principu. Rodina by měla držet spolu, ne nechat svoje děti plácat se a živořit , zatímco si užívají pohodlí a blahobytu.
