Článek
Loňská vánoční nadílka u nás stála zato. Představte si to – rodinná oslava, smích, radostné pohledy. Najednou prarodiče vytáhli obálku a s velkou pompou a s vážným výrazem nám ji předali: „Tady máte, tohle je pro naši Elišku. Ať má krásnou budoucnost.“ Byli jsme dojatí a cítili jsme vděčnost, možná i trochu viny, že bychom takovou částku sami těžko ušetřili, v obálce totiž bylo 100 000 Kč. Jenže, zatímco si jsme si užívali ten dojemný moment, ještě nám nedocházelo, že tahle obálka s penězi není jen dar. Byla to vstupenka pro prarodiče do našeho života, rozhodování a naší rodičovské role.
Dárek, nebo nástroj kontroly?
Původně to mělo být gesto lásky. Peníze měly být pro naší pětiletou dceru – na její budoucnost, na splnění jejích snů, na její lepší život. Jenže během pár dní, možná dokonce během několika hodin, přišla realita. První drobné poznámky: „Hlavně ať to neutratíte za něco zbytečného. Ať to jde na něco, co jí doopravdy pomůže!“ Později přišly přímé instrukce: „Ty peníze musíte dát na spoření na byt! Nebo aspoň na studia. Rozhodně je neutrácejte jen tak!“
Kdo bude rozhodovat?
Najednou bylo všechno jinak. Jsme normální rodiče, kteří se samozřejmě snaží pro svou dceru dělat to nejlepší a chtěli jsme darované peníze využít smysluplně, ale podle svého. Nelepší cestu jsme viděli v tom, vložit peníze do ETF fondů kopírující trh. Chtěli jsme peníze během let zhodnotit a až by Eliška potřebovala a měla patřičný věk, tak peníze využít. Buď na její vzdělání nebo bydlení. Ale brzy jsme zjistili, že peníze jsme sice dostali, ale rozhodovat o nich vlastně nemůžeme. Jen jsme poslouchali přednášky o tom, co byste měli a neměli dělat. ETF, akcie to všechno bylo v očích prarodičů podvod, zlodějna a největší bezpečí viděli v termínovaných účtech nebo stavebním spoření. Což my jsme vnímali jako naprostý nesmysl. Když nám peníze darovali, měli by nám nechat prostor s nimi naložit tak, jak považujeme za nejlepší. Průpovídky „lehko nazbyl, lehko pozbyl“ se nám brzy začaly zajídat.
Ztráta svobody
To je na celé situaci to nejhorší, ta ztráta svobody. Najednou jsme měli pocit, jako by se naše rodičovská role scvrkla na minimum. Rozhodování o tom, co je pro naši dceru nejlepší, si přivlastnili ti, prarodiče, kteří „vytáhli šekovou knížku“. Při každé zmínce o plánech se ozývaly nesouhlasné hlasy: „Tohle je nezodpovědné! Tohle byste dělat neměli. Vy snad ani nevíte, co je správné!“ A vy, místo abychom cítili podporu a důvěru, jsme měli pocit, že jsme neschopní. Proč si tedy prarodiče peníze nenechali a neinvestovali Elče podle svého a nedali jí to až časem? Peníze nám dali s tím, že víme, co je pro ni nejlepší, ale teď každý náš nápad jen shazují.
Nechte nás být rodiči
Je fakt, že 100 000 Kč není málo. A ano, mohli jsme odmítnout, mohli jsme nechat darovanou částku na stole a říct: „To je moc, nechceme si brát takovou odpovědnost.“ Jenže co by to udělalo s rodinnými vztahy? Řekli by, že jsme nevděční. Možná by se urazili. Možná by nás považovali za neschopné a sobecké rodiče, kteří ani neumí přijmout pomoc.
Ale tady je to podstatné – dar by měl být darem. Bez podmínek, bez manipulace, bez přesného seznamu pravidel, co smíte a nesmíte. Jakmile k tomu připojíte kontrolu, přestává být o štědrosti. Je to nástroj moci. A pokud nás něco učí o vztazích, pak to, že moc a láska se spolu neslučují.
Peníze jako zdroj konfliktu
Místo radosti z takového štědrého daru jsme teď pod drobnohledem. Peníze, které měly usnadnit život, nám ho naopak komplikují. Místo vděčnosti teď pociťujeme akorát tlak. Místo pocitu, že máme naší dceři zajistit lepší budoucnost, teď čelíme nekonečným hádkám, zbytečným neshodám a vyčítavým poznámkám: „Takhle byste to rozhodně neměli dělat. Copak vy vůbec přemýšlíte o budoucnosti svého dítěte, nebude mít nic!“ Přitom je to naše dcera. My jsme její rodiče. A naše rozhodnutí by měla být ta, na kterých záleží.
Přemýšlíme, že prarodičům peníze vrátíme, ať s nimi naloží podle svého uvážení, ale obáváme se, že to jen konflikt ještě víc rozpoutá a budeme považovaní za naprosté nevděčníky. Nám ty peníze ale za ty hádky nestojí. Co máme dělat?
Anketa
Příběh mi převyprávěli Ivana s Danem.