Článek
Kdyby existovala olympiáda v opakování příběhů, moje babička by měla doma vitrínu plnou zlatých medailí. Nezáleží na tom, jestli spolu sedíme u kávy, čekáme u doktora, nebo se potkáme na rodinné oslavě – pokaždé to začne stejně. „Víš, jak jsme s dědou…“ A já už jen tiše protočím oči, protože tuhle kapitolu znám zpaměti i pozpátku.
Stejná slova, stejný tón, stejný trapný smích
Problém není v tom, že by její historky byly urážlivé nebo sprosté. Problém je v tom, že jsou pořád stejné. Roky stejné. Slovo od slova, se stejným gestem, stejnou pauzou na dramatický efekt a tím malým „he he“ smíchem na konci, který má dodat příběhu šmrnc. Jenže už dávno nedodává. Spíš to působí jako pokažená nahrávka.
Moje trpělivost má limit
Slyšela jsem už všechno – historku o tom, jak na prvním rande s dědou jeli na kole a píchli duši. Jak jí jednou kamarádka omylem vzala svetr a jak v mládí tancovala až do rána. Ano, babi, slyšela. Ne jednou. Dvacetkrát. Kdyby mi za každé opakování platila pětikorunu, už mám našetřeno na dovolenou u moře.
Vydírání emocemi
A nejhorší? Když se odvážím změnit téma nebo dát najevo, že už fakt nemám sílu poslouchat ten samý příběh, přijde to slavné: „Ty už mě nemáš ráda?“ Jak kdyby láska k prarodiči byla přímo úměrná počtu hodin, které prosedíte v pasivní roli posluchače. Jenže já nechci být její archiv.
Jsem unavená z hraní nadšení
Naučila jsem se kývat, přidat nucený smích a občas něco přihodit, aby měla pocit, že mě to zajímá. Ale ve skutečnosti jsem myšlenkami úplně jinde. V práci, v obchodě, na Netflixu… jen ne tady. A je to vyčerpávající. Být fyzicky přítomná a přitom duševně unikat pryč.
Chci slyšet něco jiného. Nebo nic
Možná je kruté to říct, ale upřímně – radši bych, aby mlčela, než poslouchat znovu a znovu tu samou ohranou písničku. Život není nekonečná repríza, a jestli si opravdu chceme rozumět, musí se začít mluvit o něčem novém. Protože jestli to půjde dál, brzy si budu muset přiznat, že mě její vyprávění už jen neotravuje – ono mě doslova ničí.
