Článek
Pamatuju si to přesně. Ten první okamžik, kdy mi to došlo. Bylo to v zimě. Seděla jsem sama u stolu a čekala, že se někdo ozve. Že někdo napíše. Zavolá. Cokoliv. Byly Vánoce. A jediné, co jsem dostala, byla SMS od dcery s fotkou jejich stromku a poznámkou: „Letos slavíme sami. Díky za pochopení.“ Díky za pochopení? Mně, která kvůli nim roky neslavila nic jiného než jejich narozeniny a premiéry dětských divadel? Zestárla jsem. A stala se pro ně očividně zbytečnou.
Jsem dobrá, jen když se to hodí
Když nemají hlídání, najednou si na mě vzpomenou. „Mamííí, mohla bys pohlídat?“ A ještě se tváří, jako by mi tím dělali laskavost. Pohlídat? Ty vnoučata, která mě neznají, protože se u mě objevují třikrát do roka? Které mě považují za nějakou paní s buchtama, co jim dovolí všechno, protože „babča nemusí vychovávat“?
Když si potřebují půjčit peníze, zázračně se mí potomci objevují. Volají, posílají srdíčka, omlouvají se, že se „dlouho neozvali“. Ale já už to prokoukla. Ta láska má cenovku. Dělám si už i seznam – kdo, kolik, kdy a s jakou výmluvou. Protože věřím jedné věci: až tu nebudu, přijdou si pro dědictví. A já chci, aby si přečetli černé na bílém, kolik lásky mě stáli.
Nemá smysl být smutná. Nechápou to
Zkoušela jsem jim to říct. Otevřít téma. Že mi chybí. Že bych ráda viděla vnoučata častěji. Že bych ráda zažila víkend, kdy nejsem jen servis. Odpověď? „Mami, to přeháníš.“ „Nejsme přece povinni s tebou trávit čas.“ Povinni ne. Ale nebyli jsme snad rodina? Nebyla jsme kdysi všechno, co měli?
Jeden z nich mi dokonce řekl, že „bych se měla naučit být samostatná, že dneska má každý svůj život.“ Ano, synku, každý. Jen já už žádný nemám. Protože jsem ho celý odevzdala vám. A teď si za něj nemám ani s kým popovídat.
Rodiče nejsou nesmrtelní
Je mi přes sedmdesát. A poprvé v životě to říkám nahlas. Protože se začínám bát vlastního těla. Bolí mě záda, klouby, paměť mi selhává. Někdy nevím, kde mám klíče, někdy nevím, co jsem chtěla říct. Ale jedno vím jistě. Rodiče nejsou nesmrtelní. A jednou toho budou moje děti litovat.
Bude je mrzet, že si mě nezapamatovali v plné síle. Litovat, že jsme nešli na výlet, že jsme se nesmáli u večeře. Litovat, že jejich děti mě znají jen jako unavenou starou paní, která marně hledá slova u stolu. Ale já litovat nebudu. Já jsem se snažila. Volala jsem, psala, vařila, nabízela se. Ale všechno má své meze.
Moje vnoučata si mě možná nikdy nezamilují
Nevadí. Možná mi nikdy pořádně neřeknou „babičko“, možná nebudou vědět, kdy mám narozeniny, možná mi nikdy nepošlou obrázek. Ale jedno vědět budou, že jejich rodiče měli maminku, která je chtěla poznat. Která tu byla. A která se jednou rozhodla, že už nechce být zneužívaná.
Už nejsem ten polštář, co všechno vydrží. Už nejsem obětní beránek. Už jsem jen člověk. A tenhle člověk říká: Dost.
Chcete mě milovat? Tak mě navštěvujte i tehdy, když nic nepotřebujete. Zavolejte mi, i když nemáte důvod. Přijďte jen tak. Protože jinak, milé děti, zůstanete jen v mých poznámkách. A ty nebudou hezké.
