Článek
Naučila jsem se jedno: moje potřeby jsou v naší rodině až na posledním místě. Klidně až za psem. Není důležité, jestli mám hlad, jestli jsem nemocná, jestli se cítím přejetá parním válcem. Důležité je, abych se usmívala, nosila bramborový salát na stůl a dělala, že mě to všechno naplňuje.
Zkusila jsem se ozvat. Jen jednou. Slova „nechci“, „nesouhlasím“ nebo dokonce „mě to bolí“ v našem domě znějí jako sprostá slova. Odpověď? „A proč to vůbec řešíš?“ Přeloženo: drž pusu a buď hodná.
A tak jsem držela. Roky. A byla hodná. Až jsem se z toho skoro zbláznila.
Láska na podmínku
Moje rodina mě miluje. Ale jen když hraju tu jejich hru. Jen když si nasadím masku hodné dcery, která všechno zvládne, všechno promine a hlavně nic neřekne nahlas. Jakmile se zkusím postavit za sebe, přichází emocionální vydírání. Mlčení. Výčitky. Nebo zaručené historky o tom, jak jsem nevděčná, zlá a „vůbec nejsi, jako jsi bývala“.
Jsem. Jen už nebudu hrát tuhle divadelní frašku, kde se směju, i když mi hoří v hrudi. Kde rozdávám energii, i když ji sama zoufale potřebuju. Kde jsem milovaná jen tehdy, když nejsem sama sebou.
Co je největší ironie?
Když mě někdy přepadne pocit viny – a že ten hlas v hlavě umí být parchant – tak si říkám: „Možná přeháním. Možná je to se mnou těžké. Možná bych měla víc chápat ostatní.“ A pak se zastavím.
Protože láska není o tom chápat ostatní do roztrhání těla. Láska není obchod – něco za něco. Láska není podmíněná tím, že budu vždycky souhlasit, vždycky vařit, vždycky mlčet, když se mi chce brečet.
Moje pusa už mlčet nebude
Moje rodina mě miluje? Super. Ale teď uvidíme, jestli mě budou milovat i tehdy, když začnu žít podle sebe. Když si dovolím říct ne. Když jim oznámím, že na Vánoce letos nepřijdu, protože chci být sama. Když nebudu brát telefon, jen protože j"e přece rodina, tak to musíš!"
Možná mě odsoudí. Možná mě budou pomlouvat. Možná mě vyloučí z rodinného kruhu.
Ale, ať si to klidně udělají. Protože jestli mě někdo miluje jen tehdy, když držím pusu a dělám, co chce… pak to není láska. To je vězení.