Článek
Seděla naproti mně, s tím svým moderním úsměvem, co už dávno není upřímný, ale naučený z Instagramu. Vlasy jako z reklamy, nehty jako z katalogu. Prý „se mnou musí něco probrat“. Myslela jsem, že se bude vdávat. Nebo že se chce svěřit.
Ale ne. Chtěla jen můj dům.
„Víš babi, vy s dědou jste si ho užili, ale teď bychom ho fakt potřebovali. Je nám v bytě těsno a do hypotéky nechceme jít. A ty… přece už tam jen tak přežíváš.“
Jen tak přežívám.
V domě, kde jsem trávila noci s nemocnými dětmi. Kde jsem pekla vánočky ve tři ráno. Kde jsem seděla s dědou, když mu diagnostikovali rakovinu.
Teď je to jen realitní příležitost.
Z dědečkovy dílny garáž, z ložnice herna a babička? Na chodbu k ostatním
Nechtěla mě ranit. To říkala. Prý to nemyslí zle.
Ale právě v tom to je.
Nemyslet zle a přitom někoho zaživa vystěhovat z jeho vlastního domova, to už je umění, které ovládá dnešní generace dokonale.
Prý „v tom domově bych měla program, kolektiv, víc pohybu, a navíc bych se nemusela o nic starat.“
Děkuju pěkně. Nepotřebuju animační tým. Potřebuju respekt.
Ale ten už se zřejmě nedává. Ten si člověk musí vybojovat. Anebo prostě zmizet, aby nebyl na obtíž. Protože, kdo si dovolí žít ve vlastní nemovitosti, na kterou má někdo mladší zálusk, je podle nových měřítek egoista.
Když chcete být rodina jen do chvíle, než přijde dědictví
Kde jsem udělala chybu? Vychovala jsem dceru, která vnučce všechno dovolila. A teď se z vnučky stala velká dospělačka.
Rozdává rady, přehazuje zodpovědnost a plánuje rekonstrukci domu, který postavil můj muž vlastníma rukama.
Z ložnici, kde jsem mu naposledy držela ruku, si chce udělat hernu.
A do kuchyně, kde jsem pro ně vařila svíčkovou, chtějí „ostrůvek“.
Jediný ostrov, na kterém teď stojím, je můj život. A voda stoupá.
Prý už nemám sílu, prý nestíhám zahradu.
Jo, možná už nezvládnu všechno. Ale to ještě neznamená, že mě může někdo odsunout jako starou lednici.
Zůstala jsem klidná, ale uvnitř mně to vřelo
Seděla jsem naproti vlastní krvi a cítila jsem se jako cizinec. Vlastně ne – jako překážka. Něco, co je potřeba vyřešit, odstranit, přestěhovat.
Zatím slušně. Zatím „s láskou“. Ale co přijde příště?
Nabídka stěhovací služby?
Smlouva k podpisu?
„Babi, my ti to jen pomáháme zjednodušit.“
Ne, vy si zjednodušujete svůj život. Ten můj osekáváte na zbytek existence.
Odmítám být figurka ve vašem realitním plánu
Tak jsem jí to řekla. Že nikam nejdu. Že ten dům je můj. Že ho nedostala darem a dost možná o něj právě přišla.
Že láska, která je podmíněná majetkem, je špína.
A že jestli si myslí, že mě dojme fotkou vnoučete na ultrazvuku, tak ne. Ne po tomhle.
Myslela jsem si, že rodina je poslední místo, kde člověk bude muset hájit svoje právo na existenci.
Ale mýlila jsem se.
