Článek
Měli jsme sen. Že jednou, až odejdeme z práce, budeme sedět na zahrádce, popíjet kávu, pozorovat vnoučata a občas dostaneme od dětí oběd, pusu a větu: „Díky za všechno.“
Místo toho sedíme u soudu. V oblecích, které jsme nosili na pohřby. A místo klidné penze řešíme, jestli máme nárok zůstat ve vlastním domě, nebo jestli nás děti vyhodí.
Zní to jako extrém?
Omyl.
Je to realita stále většího počtu rodičů, kteří udělali tu chybu, že někomu „něco upsali“ ještě za svého života. A teď místo vděku přichází likvidační právní peklo.
Rodina jako válka. Děti jako protivníci. Právo místo úcty
Vychovali jsme generaci, která si myslí, že když se něco napíše do katastru, je to jejich. A to nejen nemovitost. Ale i právo rozhodovat, vyhazovat, omezovat.
Důchodci, kteří nemají kde bydlet, protože „dali dům synovi“.
Babičky, které nemůžou za vnoučaty, protože „snacha si to nepřeje“.
A rodiče, kteří musí dokazovat, že mají právo zůstat v domě, kde strávili celý život.
A když se ohradíte?
„To je vaše chyba. Neměli jste to přepisovat.“
Skvělá rada. Vlastním dětem.
Těm, kterým jsme všechno dali, často i na úkor sebe.
Nejde už o lásku. Jde o pozemky, baráky a účetnictví
Dnešní rodiny už nespojuje krev. Spojuje je notář a právní zástupce.
A zatímco dřív byly rodinné hádky o tom, kdo zaspal, dnes jsou to spory o každý metr čtvereční.
Děti, které místo „mám tě rád“ říkají „v zákoně stojí, že…“
Synové, kteří místo návštěvy pošlou advokáta.
Dcery, které posílají rodiče do domova – a klíče od baráku mění bez ptaní, aby tam už nemohli.
Chcete důstojné stáří? Tak si najměte právníka dřív než doktora
Zapomeňte na dny klidu. Zapomeňte na vděčnost.
Pokud nemáte všechno na papíře, s podpisem, razítkem a svědky, čeká vás jen hořké probuzení.
Vaše děti nejsou vaším zabezpečením.
Vaše děti jsou – v horším případě – vaši budoucí protivníci.
A když ne ony, pak jejich partneři a právní poradci, protože chamtivost očividně nikdy nespí.
Kdo zvládne rodinný soud
Na stará kolena se už nebojujeme o život, ale o důstojnost.
A místo objetí dostáváme soudní výzvy.
Místo klidu nás čeká napětí.
Místo poděkování – výsměch.
Nakonec se tě ptají: „A co z toho budeme mít my?“
Peklo nejsou cizí lidé.
Peklo je, když tě vlastní krev pošle k soudu.
Ne proto, že musí. Ale protože může. A protože ví, že s papírem v ruce jsou silnější než ty s roky v zádech.
