Článek
Barák po prarodičích. Zahrada, patro, sklep, pět místností. Většinu času tam sedí dva důchodci, jeden v křesle, druhý u televize. Jinak ticho. Studené zdi a prázdné pokoje.
Zatímco my v bytě o 52 metrech čtverečních válčíme o každou zásuvku, záchod musíme plánovat jak výpravu a děti spí na palandě, protože na dětský pokoj není místo.
A když se zmíníte o tom, že by se třeba přesunuli do domova s péčí a nám ten dům přenechali?
To je hotová svatokrádež.
„My přece ještě nejsme mrtví!“
„To už nás chcete vystrnadit?“
„To je náš dům!“
Jo. Je. A taky je to vaše zbytečně zabraná nemovitost, kterou už dávno nepotřebujete, ale držíte ji jako rukojmí.
Drží se baráku, i když už sotva zvládnou schody
Dům chátrá. Zahrada zarůstá. Bojler stávkuje. Ale hlavně, že to nikdo nesmí změnit. Neprodat. Nepřepsat. Nerekonstruovat. Protože „tam prožili celý život“. A my? My si máme „nějak poradit“.
Jenže my už se nechceme dál mačkat, zatímco oni brání své prázdné království.
Nejde o to je „odstranit“. Jde o to, že realita se změnila. Oni nepotřebují 5+1, ale péči. Společnost. Bezpečí. A my potřebujeme dům. Prostor. A konečně vlastní život bez stísněnosti a ponorky.
Dům jako rukojmí rodinného vydírání
Je to ironie. Ten dům měl být náš. Rodinný majetek. Pokračování tradice. Místo, kde budou vyrůstat jejich vnoučata. Místo, kde konečně po letech přestaneme žít jako sardinky.
Ale ne. Protože přepsat dům by bylo jako se vzdát vlastní identity. A říct: „Ano, už nejsem potřeba.“ A to oni nikdy nepřiznají.
Takže se dusíme v bytě, zatímco jejich vila je poloprázdná.
My přece nejsme hyeny. Jen chceme konečně dýchat
Nikdo neříká: „Vypadněte.“ Říkáme: „Přesuňte se tam, kde vám někdo pomůže. A pusťte nás tam, kde to dává smysl.“
Ale to je prý sobecké.
Nevděčné.
Zraňující.
Jako kdyby říct si o dům, který by už dávno měl sloužit další generaci, bylo horší než je nechat tam nechat žít samotné.
