Článek
„Šedesát tisíc čistého? No ty se máš, to si můžeš žít jako královna!“ – říkají mi známí, kteří netuší, že z téhle zlaté výplaty už dávno zbyl jen lesklý obal. Realita? První den po výplatě sedím u počítače, zapisuju platby a během patnácti minut jsem zpátky na nule. V lepším případě mi zůstane na účtu něco kolem šesti tisíc. Těch „volných“. A ty si hlídám jak oko v hlavě. Protože nikdy nevíš, kdy ti odejde pračka. Nebo zuby.
Jsem prý „bohatá“, ale když jdu do obchodu, sleduju akce jak za socialismu. Hledám rohlíky pod tři kačky a maso kupuju jen, když je sleva. A přestože vydělávám víc než průměrný Čech, každé ráno se budím s lehkou úzkostí, jestli si tohle všechno budu moct dovolit i další měsíc.
Hypotéka jako novodobé otroctví
Víte, kolik stojí život v dnešní době? Ne dovolená v Karibiku nebo kabelka od Gucciho. Mluvím o obyčejném životě. Bydlení v 3+1 v okrajové části Prahy. Školka pro dítě, MHD, obědy, energie, pojistky. Jedna hypotéka, dvě děti a ani tři výplaty nestačí.
Hypotéka mi vezme skoro třicet tisíc. Když k tomu připočítám školku, kroužky, jídlo a dopravu, jsem v mínusu, ještě než začnu žít. Vlastně než začnu dýchat. Ať si říká kdo chce co chce, žít normální, důstojný život v tomhle státě znamená permanentně balancovat na hraně. Mít šedesát tisíc? To dnes neznamená být v pohodě. To znamená mít o to větší strach z pádu.
Nejsem neschopná. Jen jsem si dovolila mít dítě.
Ne, nekouřím. Ne, nechodím po kavárnách. A ne, nemám ani Netflix. Zato mám dítě. A to znamená víkendy na hřištích, aquacentrech, zábavných centrech, školní sbírky, boty každé dva měsíce, protože roste jak z vody. A taky nemocenské, kvůli kterým pak měsíc žongluju s fakturami, abych všechno udržela nad vodou.
A ne, nemám chlapa, co to zalepí. A ani kdybych měla, nebylo by to o moc jiné. Protože i když máš dva platy, máš většinou taky dvě děti. A výdaje se zdvojnásobí, ale úleva žádná. A to si dovoluji být ten člověk, co má práci, co ho baví. Co umí. Co si ty peníze zaslouží. A přesto? Sedím doma a přepočítávám, kolik rohlíků si ještě můžeme dovolit.
Bohatství dneška? Vydržet do příští výplaty
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu stydět za to, kolik vydělávám. Ale přesně to se děje. Protože když si někde postěžuju, že mám hluboko do kapsy, všichni se na mě dívají jak na simulanta. „Ty? Vždyť máš skvělou práci, šedesát čistého… Co by za to jiní dali!“ A já přitom vím, že kdyby se mi zítra pokazilo auto, nemám na opravu.
Víte, jaké to je žít s výplatou, která na papíře vypadá jako sen, ale ve skutečnosti je to jen zlatá klec, ze které není úniku? Člověk nesmí onemocnět, nesmí se nic pokazit, nesmí mít slabou chvíli. Musí jet jak robot. A hlavně – nesmí si stěžovat. Protože jiní mají míň a zvládají to.
Zbohatla jsem. Ale jen podle cizích
Nejsem líná. Nejsem marnivá. Jen už jsem unavená z toho, že „slušná výplata“ je dnes synonymem pro „drž pusu a makej“. A že když řeknu, že mi to nestačí, jsem nevděčná.
Jsem bohatá. Na papíře. V realitě přemýšlím, kolik čísel se musí změnit, abych konečně mohla říct: „Jo, teď žiju. Ne jen přežívám.“ Zatím si počítám rohlíky.
