Článek
Mám plné zuby věčného skuhrání. Všichni kolem brečí, jak je těžké uživit rodinu, jak jim nestačí peníze, jak se nedá nic stihnout, jak je vyčerpává práce. A já se nestačím divit. Ne proto, že bych neměla empatii. Ale proto, že to prostě nemá logiku. Já vydělávám přes sto tisíc měsíčně. A ne, nehrabu se v dolech, nejezdím dvanáctky na směny a nevlastním firmu s padesáti zaměstnanci. Vydělávám hlavou. Systémem. Sebevědomím. A tím, že jsem si přestala stěžovat.
Většina lidí nevydělává málo. Většina lidí jen žije v módu „hlavně moc neriskovat“.
Když se rozhlédnu kolem sebe, nevidím chudé. Vidím pasivní. Lidi, co tráví celé roky v práci, kterou nenávidí, u šéfa, který je podceňuje, s výplatou, která jim nestačí. Ale místo aby s tím něco udělali, radši si pustí Netflix, zapálí cigáro na balkoně a večer napíšou na Facebook status, že tenhle stát jde do háje.
Jako vážně?
Ten stát možná není ideální, ale když neumíš otevřít pusu ani na vlastním pohovoru, těžko ti někdo přinese šest nul až pod nos.
Já jsem se rozhodla, že si na život nebudu jen stěžovat. Udělala jsem plán. A začala makat. Jinak. Chytře.
Nevydělávám víc než ostatní, protože bych byla chytřejší. Vydělávám víc, protože jsem si to dovolila.
Přestala jsem dělat práci, kde mě platili za „odsezený čas“. Naučila jsem se něco nového, zainvestovala do sebe, změnila prostředí. Místo litování sebe sama jsem se zeptala: Kolik chci? A co pro to udělám?
A víte co? Ono to fakt funguje. Ale ne pro ty, kteří pořád čekají, že je někdo spasí.
Dnes pracuju 4–5 hodin denně. Mám klienty, projekty, svobodu. A peníze. A ne, neměla jsem bohatého tátu ani známé na ministerstvu.
Měla jsem jen chuť říct dost. Dost výmluvám, dost slevování ze svých snů.
A víte, co je na tom nejlepší? Že bych to klidně naučila i vás. Jenže většina lidí o to nestojí. Radši zůstane v zóně komfortu. Tam se sice umírá zaživa, ale zato si můžete každý pátek postěžovat kolegyni, jak vás ten život ničí.
Jestli něco nesnáším, pak je to závist. A lenost.
Lidi, kteří dělají méně než vy, ale čekají víc. Lidi, co vás hodnotí podle auta, ale sami se bojí poslat životopis. Lidi, co se vám smějí, když začínáte, a závidí, když uspějete.
A nejvíc mě fascinuje, jak rychle vám začnou vyčítat, že „to přeháníte“. Že „přeci nemůže každý vydělávat tolik“. Omyl. Může. Jen to každý nechce.
Život je fér. Ale jen pro ty, kdo ho berou do vlastních rukou.
Jestli čekáte, že vám někdo zvýší plat, když se budete dostatečně tvářit unaveně, tak hodně štěstí. Ale pokud se rozhodnete, že si vezmete víc, než vám bylo řečeno, že „se smí“, připravte se na lavinu kritiky.
Lidé vás budou nenávidět jen za to, že jste si dovolili mít úspěch.
Ale víte co?
To je ten nejkrásnější problém na světě.
