Článek
Za poslední roky se zcela změnilo to, jaký přístup k práci je oceňován. Když jsem byla mladší a dítě, cenila se tvrdá práce. Lidi makali jako šrouby a čím víc někdo dřel, tím více byl obdivován.
Práce šlechtí
Kdo makal, ten si zasloužil obdiv. Ať už se jednalo o děti, které přišly domů ze školy, vytáhly učení a jely druhé kolo nad učebnicemi až do večera nebo třeba dospělé, kteří strávili svých 8 hodin v práci a po příchodu domů se vrhli na nějaký další přivýdělek. Prostě, kdo chtěl dělat věci „správně“, ten dřel od úmoru do úmoru, odpočinek nebo volný čas prakticky neexistovaly a kdo si chtěl vydechnout, musel počkat na nedělní kávu po obědě, kdy byl odpočinek „oficiálně povolen“.
Ani mě nehne!
Tenhle zavedený způsob jsem nesnášela už od malička. Když jsem přišla ze školy, taška letěla do kouta a tam zůstala, dokud nebyl druhý den ráno čas znovu vyrazit. Historky o mých spolužačkách, příbuzných a kamarádkách, které mi byly dávány za vzor svou skvělou školní přípravou, mě nechávaly zcela chladnou. Na základce jsem měla stejně dobré, ne-li lepší známky než ony, aniž bych musela zírat do učebnic. Místo toho jsem si mohla číst, lítat po venku, věnovat se svým koníčkům nebo si hrát na počítači do aleluja. A na střední a vysoké škole? Tam už jsem dávno na dobré známky nehrála. Předměty, kterým jsem se plánovala v budoucnu dál věnovat nebo mě bavily, jsem ovládala výborně a ten zbytek jsem zkrátka přetrpěla. A dobře jsem udělala. Nevím, k čemu v životě mí spolužáci využili třeba jedničky z chemie. Ve druháku nebo třeťáku jsme s chemií skončili a od té doby se nikdy nikdo od nás chemii nevěnoval. A zatímco oni pálili během školní docházky čas na získávání hezkých „čísílek“ na vysvědčení, já jsem testovala vody v oboru, který mě živí dodnes.
Reakce z mého okolí byly různé. Starší generace byly šokovány mým absolutním nezájmem o předměty, které mi budou v životě i u maturity k ničemu, mladší generace to nechaly na mně s tím, že pokud se pletu, zkomplikuju život sobě. Nepletla jsem se. Maturitní vysvědčení bylo v pořádku, z češtiny jsem mimochodem měla za jedna (ač to zní neuvěřitelně). A nikdy v životě se mi nestalo, že by se mě někdo na známky z maturity zeptal. Na VŠ to bylo stejné. Nikdy jsem neřešila známky, ale to, jestli jsem zkoušku dala nebo ne, protože to je to jediné na čem skutečně záleží.
Pracuj chytře, ne tvrdě
Poslední dobou, když se rozhlédnu okolo sebe, mám pocit, že to lidé konečně začínají vidět stejně jako já. Už se nevyzdvihuje těžká práce, dnes se vyzdvihuje chytrost, efektivita a spokojenost se životem. Dokážete svou práci místo 8 hodin udělat za 2? Dobře pro vás, můžete tedy 6 hodin naprosto bez výčitek odpočívat nebo si dělat, co chcete! Nikdo nemá právo o vás prohlašovat, že jste lenoši, jen proto že on sám se se stejným úkolem „crcá“ celých 8 hodin. Naopak jste vysoce efektivní a svůj odpočinek si zasloužíte. Proč byste si měli přidělávat práci, aby se vaše okolí cítilo lépe? Jsem ráda, že mám ve své okolí čím dál více lidí, kteří to vidí stejně. Díky tomu ubývá poznámek typu: Vyřiď to ty, já nemám čas, musím totiž pracovat. Copak dneska děláš, zase si čteš? Už jsi dneska pracovala? Ty jsi dneska dělala celé 3 hodiny? No ty musíš být úplně vyčerpaná! Vždyť jen chvíli ťukáš do počítače, to není nic těžkého! A tak dále.
V mém okolí už naštěstí převažují lidé, kteří nechtějí trávit třetinu dne tvrdou vyčerpávající prací. A stejně jako já si to dokázali zařídit jinak. Chceme si vydělávat chytře, efektivně a mít čas i na naše koníčky, rodinu a pořádnou dávku odpočinku. Prakticky všichni podnikáme a osmihodinová pracovní doba, propustky k lékaři, protivný šéf nebo nepříjemní kolegové jsou věci, které se v našich životech nevyskytují a jsme za to vděční. Díky tomu trávíme většinu času tak, jak je chceme a s kým chceme a jsme v životě daleko spokojenější než generace našich rodičů a prarodičů.
Jak práci vnímáte vy?
