Článek
Seděly jsme u stolu, vnoučata si hrála v obýváku s novým legem a dcera se najednou nadechla tím známým tónem „teď přijde něco důležitého“.
„Mami, nemyslíš, že to s těma dárkama trochu přeháníš? Pořád něco kupuješ, kazíš je. A navíc… kolik tě to vůbec stojí?“
Zamrazilo. Ne z peněz. Z té drzosti. Najednou z holčičky, co brečela, když nedostala barbínu, seděla naproti pseudo-rozumná žena, která počítá každou mojí korunu, jako by šlo o státní rozpočet.
Ne, nešlo jí o děti. Šlo jí o kontrolu. O pocit, že může určovat, co smím a nesmím dělat se svými vlastními penězi.
„Mám pocit, že si přes ty dárky něco kompenzuješ,“ dodala ještě. To byla tečka. Kompenzovat jsem si evidentně měla spíš svoji vlastní hloupost, že jsem ji kdysi nenechala poznat, jak chutná skutečný nedostatek.
Sešit, kalkulačka a třicet let „nadstandardu“
Ten večer jsem nešla spát. Vzala jsem staré složky, sešit, kde jsem si kdysi zapisovala platby za kroužky, léky, školu v přírodě. K tomu kalkulačku.
A začala sčítat.
Plenky, sunary, výživa.
Dětské doktorky, antibiotika, ortopedické boty.
Kroužky – balet, angličtina, flétna, plavání. To všechno samozřejmě „aby měla možnosti, které rodiče neměli“.
Školy v přírodě, tábory, lyžáky.
Brýle, rovnátka, ty „nutné značkové boty“, jinak by byla „za chudinku“.
První mobil, druhý mobil, smartphone. Notebook na střední, notebook na vysokou. Mimochodem, kdo platil kolej, jízdné, kauce za podnájmy? Taky já.
Když se to všechno sečetlo, číslo na displeji bylo skoro obscénní. A to v tom nebyly hodiny strávené na pohotovosti, domácí úkoly do noci, vaření jídel, praní hadrů i po jejích partnerech a tichá finanční injekce, když „to zase nevyšlo“.
A tak jsem otevřela e-mail a napsala předmět: Faktura za dětství – splatnost: až se přestane řešit Lego.
Faktura, která zabolela víc než jakýkoli dárek
V příloze byl dokument. Položkový. S částkami, daty a stručnými poznámkami.
„Pleny, rok 1993–1994 – orientační součet.“
„ZŠ – obědy, družina, sešity, pomůcky.“
„Kroužky 6–15 let.“
„Gymnázium – učebnice, jízdné, třídní výlety.“
„Brýle a rovnátka – rozděleno na splátky, protože to sakra bolelo.“
„VŠ – ubytování, jídlo, doprava, kapesné, když stipendium nestačilo.“
A dole poznámka:
„Celková suma je hrubý odhad, skutečná hodnota se rovná životu, který jsi dostala. Fakturu klidně ignoruj. Stejně jako teď ignoruješ, co všechno stálo, aby z tebe byl člověk, co má tu drzost vyčítat vlastní matce pár krabic lega.“
Odesláno.
Když se z vnoučat stane zbraň
Od té chvíle nastalo ticho. Žádný telefon, žádné zprávy. Až za dva dny přišla stručná reakce: „To jako myslíš vážně?“
Ano. Každou částku i každou větu.
Vnoučata mezitím volala a ptala se, kdy zase přijdou „k babičce, co má nejlepší sušenky a dárky“. A bylo v tom všechno. Láska, radost, pocit bezpečí. To, co jsem kdysi chtěla, aby cítila i dcera. Ale ta si zjevně pamatuje hlavně to, že teď stojí LEGO víc než její nervy.
Jakmile rodiče začnou používat větu „moc utrácíš za vnoučata“, nejde o jejich dobro. Jde o to, že najednou vadí, že děti mají radost, která není pod kontrolou jejich peněženky a jejich pravidel. Jenže vnouče není projekt. Je to člověk. A babička má sakra právo koupit mu k Vánocům víc než jednu knížku a pyžamo.
