Článek
Jako matka jsem mu byla dobrá. Ale jen dokud jsem držela pusu.
Zvládla jsem tři práce. Tahala nákupy. Dělala úkoly. Posílala peníze na tábory, protože jeho otec se sebral a odešel. Můj syn měl všechno. Ale stačilo říct, že něco není podle něj a najednou jsem jen stará baba, která jednou skončí v důchoďáku.
Místo vděčnosti výhružky. Místo úcty drzost.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle je facka všem matkám, které si myslí, že když budou hodné, děti je jednou podrží. Nepodrží. Zapomenou. Vyrostou v pohodlí a když je konfrontují s realitou, zařvou: „Až budeš stará, strčím tě do domova!“
Máme je rády. Ale milují i oni nás?
Matky jsou naprogramované dávat. Všechno. Do posledního dechu. A když už si dovolí říct svůj názor? Přece „kazí atmosféru“. Synovi přece patří svět. A jeho partnerka? Ta se na vás dívá, jako byste smrděla.
Když jsem řekla, že bych si přála, aby mě někdy pozval na oběd, bylo mi naznačeno, že jsem manipulativní. Když jsem se zmínila, že bych chtěla vidět vnouče častěji, dozvěděla jsem se, že „překračuju hranice“.
Ale ve chvíli, kdy se jim rozbije pračka nebo potřebují pohlídat dítě, volají mně jako první.
Já do domova klidně půjdu.
Nejhorší není ta představa, že skončím v domově. Nejhorší je, že to říká člověk, kterého jsem nosila pod srdcem. Kterého jsem učila chodit. Kterému jsem utírala zadek. A on mi dnes říká, že až zestárnu, zbaví se mě jako zátěže.
Říká se, že děti jsou zrcadlem svých rodičů. Tak se ptám, co jsem to vlastně vychovala?
Už se nebudu prosit. Už nebudu potichu.
Nejsem rohožka. Nejsem ta, která bude sedět doma a čekat, až si její dítě vzpomene. A už vůbec ne ta, která si nechá nadávat a vyhrožovat.
Syn mi možná zařval do obličeje, že mě jednou strčí do domova. Já mu dnes s klidem odpovídám: „Až ten den přijde, už bude pozdě.“ Já si najdu vlastní cestu. A svoje stáří strávím raději mezi cizími lidmi, kteří se ke mně budou chovat slušně, než s těmi, co mě zradili.
