Článek
„Nech ji u mojí mámy alespoň na víkend, trochu si odpočineš,“ říkal manžel. Jasně. A pak mi volá cizí ženská z ochranky obchodního centra, že tam sedí moje dcera. Sama. Opakuju: SAMA! Protože moje milovaná tchyně zapomněla, že má na starost dítě!
Tohle není vtip. Není to ani přehnaná historka k nedělnímu obědu. Tohle je realita, která mě málem zabila. A jestli si někdo myslí, že po tomhle ta ženská moje děti ještě někdy uvidí, tak je cvok.
Věděla jsem, že je roztržitá. Ale že až takhle?
Tchyni znám roky. Je to ten typ ženy, co se na narozeniny svých vnoučat zeptá, kdy že je to vlastně mají. Co dává dárky, které koupí na poslední chvíli u benzínky. Co plete jména svých vnoučat a tvrdí, že „to ví přece, jen si zrovna nemůže vzpomenout“. Prostě klasická „pohodová babička“, co má v hlavě víc kabelky než děti.
Ale že zapomene dítě v obchodním centru? To je úplně jiný level. To už není roztomilá zmatenost, to je totální selhání. A ne jen lidské, tohle je selhání babičky, ženy a především někoho, komu jsme vůbec kdy svěřili dítě.
Zavolala mi ochranka. Myslela jsem, že jde o omyl
Telefon. Neznámé číslo. Zvednu to a slyším:
„Dobrý den, tady bezpečnostní služba z obchodního centra. Máme tu holčičku, říká, že se jmenuje Eliška a že vás máme zavolat.“
Zarazila jsem se. V tu chvíli mi začalo v hlavě šrotovat: Cože? Obchoďák? Eliška? Ale vždyť je s tchyní!
Volala manželovi. Ten volal matce. Ta to nebrala. Nakonec se ale ozvala. A co řekla? Že si myslela, že je Eliška s námi doma! Cože? Dělá si srandu?!
Ne, nespletla si to. Ne, nemyslela to jako vtip. Tahle ženská fakt odešla z obchoďáku bez dítěte. Prý byla unavená a myslela, že už všichni nasedli do auta. Jenže ona nasedla, nastartovala a odjela. Sama. Bez dítěte.
Nejsem hysterka. Ale tohle neodpustím
Vážně si nemyslím, že by každá babička měla mít diplom na hlídání. Chápu, že někdo není superhrdina a děti občas potrápí. Ale nechat dítě samotné na cizím místě a odjet si prostě domů?! V době, kdy se každý druhý šílenec snaží ulovit dítě do dodávky?
Nejhorší je, že ona nechápe, proč jsem naštvaná. Prý „se to stalo“ a „dobře to dopadlo tak o co jde.
A pak pse do toho začal montovat můj jinak rozumný muž. „Nebudeš jí přece zakazovat vídat vnoučata, to je trochu přehnaný, ne?“ Přehnaný? Fakt?
Řekla jsem mu to ale jasně:
„Buď budeš stát za mnou, nebo si choď na procházky s maminkou sám. Moje dítě už jí nikdy nesvěřím.“
Tchyně už mé děti nikdy hlídat nebude. A basta!
K mým dětem se tahle ženská už nepřiblíží. Ani na narozeniny. Ani na fotku. Ani přes kameru. A pokud to někomu připadá přehnané, klidně. Ale mě nebude do konce života strašit představa, že to příště skončí jinak. Dítě se ztratí. Nezavolá. Nenajdou ho. A já si pak budu do smrti vyčítat, že jsem neposlechla svůj instinkt.
