Článek
Odsuzujte mě. Klidně. Ale já si za tím stojím. Když ke mně moje sedmiletá dcera přišla s roztřeseným hlasem, slzami na krajíčku a s v dlani sevřenou sušenkou, kterou si „zapomněla zaplatit“, nedostala výprask. Ani kázání. Dostala pochvalu. Protože v tom malém těle se odehrával velký boj svědomí, který mohla klidně zadupat a hrát divadlo dál. Ale ona se rozhodla říct pravdu. A to je pro mě cennější než jakákoli morální šaškárna v komentářích na internetu.
Kradla. Ano. Ale není zlodějka.
Ne, nekrademe. Neučím ji, že „když to nikdo nevidí, tak to není zločin“. Učím ji ale taky to, že každý dělá chyby. A že opravdová síla je nebát se je přiznat. Nejsme rodina, kde se děti mlátily za každé zaváhání. Já vím, co to je cítit vinu a strach místo pochopení. A já tohle do další generace nepřenesu.
Dcera se mi přiznala. Sama. A chtěla to napravit. Byla připravená vrátit sušenku nebo ji zaplatit ze svých kapesných. Řekla, že se jí sevřel žaludek a že se jí špatně usínalo. A víte co? To je ten největší trest. Ten vnitřní hlas, který ji hryzal, aniž bych musela zvyšovat hlas já.
Co byste chtěli? Ponížení? Stud? Vztek?
Mám ji zdeptat? Ponížit? A vštípit jí, že za chybu přichází jen hněv a zrada? Ne. Chci, aby si zapamatovala, že máma je místo, kde pravda nezabíjí, ale osvobozuje. Neříkám, že jsme si z toho udělaly oslavu. Ale věděla, že může přijít s pravdou, aniž by za to byla roztrhána.
Myslíte si, že ji tím rozmazluju? Že příště ukradne televizi? Vážně? Má sedm let. Nemá právnické vzdělání, nerozumí majetkovému právu. Udělala chybu – jako každé dítě. Ale měla odvahu ji přiznat. A to je základ slušnosti, který dnes tolik dospělých postrádá.
Hypotéka? Lži? Aférky? Tam mlčíte!
Mimochodem – jak to máte vy s daněma, podvůdkama v práci nebo věrností? Kolik z vás má doma věci, které „někdo přinesl z práce“, nebo mlčíte o tom, že jste zapomněli vrátit přeplatek? Ale jo, hlavně se rozčilujte nad dětskou sušenkou, protože dospělý přece už nechybuje, že?
Já si vážím pravdy. A proto jsem ji pochválila. A šli jsme tu sušenku druhý den zaplatit. A pak jsme si povídaly. O svědomí, o důvěře, o tom, proč to bylo špatně. Ale bez hysterického divadla, výhrůžek a stínání hlav. Protože výchova není vojna.
Pravda má cenu. A děti se ji musí učit bezpečně
Děti nejsou roboti. Mají svá selhání, stejně jako my. Nejsou to naše majetky. Jsou to malé bytosti, které rostou a potřebují vedení, ne tresty. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy buď zlomím její důvěru, nebo ji posílím. Zvolila jsem to druhé. A dnes vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla.
