Dcera bere 50 000 Kč měsíčně a odmítá nám k důchodu přilepšovat. Vychovali jsme sobce.

Celý náš život se točil kolem věty: „My se nějak uskromníme, hlavně ať se děti mají dobře.“
Přesčasy, brigády, žádné dovolené, stejné boty několik let, jen aby dcera měla lyžák, kroužky, jazykovku, notebook na střední. Nikdy si o nic neříkala – my jí to cpali sami, hrdí, jak „investujeme do budoucnosti“.

Vyrostla v přesvědčení, že je normální, když rodiče jedou na doraz, aby jí nic nechybělo. Dnes má třicet, kancelářskou práci, kterou bychom my s tátou nikdy nezískali. Padesát tisíc měsíčně, wellness víkendy, nový mobil častěji než my nové brýle. Říkám si: „Má se líp než my, splnili jsme misi.“
A pak přišla realita důchodu.

Náš „luxus“: společný důchod necelých 30 tisíc. Nájem, energie, léky, jídlo – a jsme na nule. Dřív jsme jí přihazovali na studia, na start. Dnes počítáme, jestli si můžeme dovolit nové brýle a maličkost k Vánocům.

Dlouho jsem se styděla vůbec něco říct. Jednoho dne jsem se nadechla a u kávy opatrně nadhodila:
„Víš, kdyby ti někdy zbyla třeba tisícovka měsíčně, moc by nám to pomohlo.“

Čekala jsem překvapení. Dostala jsem ale facku bez rukou:
„Mami, já vás živit nebudu. To není moje povinnost. Já jsem se neprosila, abyste mě měli.“

Potom výčet: má svoje plány, chce si brát hypotéku sama, šetří na cestování. A my prý bydlíme, jíme, „nic nám nechybí“, takže připlácet nám „na standard“ nebude.
Standard. Říká dítě, které si bez mrknutí oka koupí kabelku za tři tisíce.

Nejdřív mě to zlomilo. Pak jsem se naštvala. A nakonec mi došlo to nejhorší: není to náhoda, je to produkt naší výchovy.
Roky slyšela:
„Hlavně, že ty máš všechno.“
„My si nekoupíme nic, hlavně ať máš ty.“
„My už nic nepotřebujeme.“

Každou tou větou jsme ji učili, že naše potřeby jsou druhořadé. Rodiče jako servisní služba, co „to prostě nějak dá“. Proč by teď měla vidět naše limity, když jsme je celý život maskovali?

Když jsem téma otevřela znovu, dostala jsem lekci z moderního slovníku: „Nemůžete mě citově vydírat. Vaše finance jsou vaše zodpovědnost. Měli jste si víc spořit.“
To mi říká dítě, kvůli kterému jsme si neměli z čeho spořit.

Má pravdu: žádný zákon jí nepřikazuje nám posílat tisícovku měsíčně. Jenže mimo paragrafy existuje něco jako vděčnost a charakter. Nechtěla jsem, aby nás vydržovala. Jen aby viděla, že pro nás dvě stovky navíc znamenají víc než pro ni jedna večeře v restauraci.

Místo toho z ní vypadlo: „Nechci skončit jako vy, pořád něco počítat.“
To bolelo nejvíc. Protože právě to naše počítání jí otevřelo dveře k jejím padesáti tisícům.

Nakonec jsme se s manželem shodli: už od ní nebudeme nic chtít. Ne proto, že bychom to zvládali. Ale proto, že odmítáme kupovat si lásku vlastní dcery.