„V bytě ti bude líp a my stejně potřebujeme někde bydlet,“ řekly mi děti a vystěhovaly mě z domu.

Dům jsme s manželem stavěli třicet let. Cihla po cihle, víkendy na stavbě, dovolené žádné. Děti běhaly po betonu v holínkách, jedly rohlík na neomítnuté terase a my jim říkali: „Jednou to tu bude vaše.“ Netušila jsem, že „jednou“ znamená: jakmile se jim to hodí do hypotéky.

Manžel je pár let mrtvý. Zůstala jsem sama, ale měla jsem náš dům. Znala jsem každé vrznutí schodu, každou prasklinu ve zdi. Nebyl to majetek. Byl to život. A pak děti začaly být „starostlivé“.

Nejdřív to byly nevinné věty:
„Mami, ty schody jsou pro tebe náročné.“
„Zahrada je moc velká.“
„Co když jednou spadneš?“

Znělo to, jako by šlo o mě. Do chvíle, než vytáhly barevné prospekty bytů: krásný 2+kk, výtah, blízko MHD. A ten kouzelný obrat:
„V bytě ti bude líp. A my stejně potřebujeme někde bydlet, víš? Pro nás dává dům větší smysl.“

Najednou jsem nebyla máma v domě. Byla jsem překážka v investičním plánu.

Pozvali mě „na oběd“. Ve skutečnosti rodinná porada: děti, jejich partneři, papíry na stole.
„Mami, barák je pro jednoho člověka luxus,“ začal syn.
„Hypotéku už si dovolit nemůžeme, když se dům přepíše na nás a ty půjdeš do bytu, pomůže to všem,“ dorazila dcera.

Všem. Mně se nikdo nezeptal, jestli chci umřít v bytě 2+kk se sousedy za zdí, místo v domě, kde jsem nechala půl života. Když jsem váhala, přišla citová facka:
„Nechceš být přítěž, ne? Myslíme to s tebou dobře.“

Tady to máte v překladu: potřebujeme tvůj dům, tak to prodej jako péči.

Nakonec přinesly smlouvu: dům na děti, mně menší byt. Všechno spočítané, barevné grafy, čísla. Tlak, argumenty, pohledy, že jsem nevděčná, když váhám. Podepsala jsem. Ne proto, že bych chtěla. Protože jsem neunesla představu, že mě vlastní děti začnou nenávidět.

Stěhování proběhlo rychlostí blesku:
„Tohle neber, nevejde se ti to.“
„Ten kredenc je starý, vyhoď to.“

Na konci dne jsem seděla v cizím bytě mezi krabicemi, s prázdnou hlavou a větou na rozloučenou:
„Uvidíš, tady ti bude líp. A kdykoli k nám můžeš přijet na návštěvu.“

Na návštěvu. Do domu, kde jsem měla zemřít, ne zvonit u dveří.

Byt je praktický. Výtah, žádné schody, teplo. Sousedi mě neznají jménem. Balkon kouká do dvora, kde se hádá půl baráku. Když v noci nespím, místo vrznutí našich schodů slyším cizí splachování.

Děti posílají fotky z „mého“ domu: vnoučata v bazénu, grilování, nová houpačka na větvi, kterou jsem kdysi sama uvazovala. U toho srdíčka a „mami, musíme tě pozvat“.

Když řeknu, že se mi stýská, slyším:
„Mami, to bylo tvoje rozhodnutí. My ti nic nenařizovali.“

Jasně. Jen mi sebrali možnost říct NE, aniž bych byla ta zlá.