Článek
Už nejsem puberťačka, která se doma válí na gauči a nemá co dělat.
Jsem máma. Pracuju. Makám. Řeším školku, nákupy, rozbitou pračku, nezaplacenou fakturu, vyhořelý bojler a dítě s teplotou.
A do toho mi v sobotu ráno zazvoní telefon.
„Kdy přijedete? Tatínek potřebuje pomoct s dřevem. A chtěli jsme se taky podívat na ty tvoje nové fotky.“
Nezájem, že jsme tři hodiny cesty daleko.
Nezájem, že na tankování padne pomalu polovina mého platu.
Nezájem, že mám týden, kdy jsem si nestihla ani umýt hlavu.
Jediný, co je zajímá, je, že jsme se „zase dlouho neukázali“.
A když jim řeknu, že nemůžeme? Uražené ticho.
Žádné „rozumíme“.
Žádné „hlavně se držte“.
Jen pasivní výčitky a melodramatické povzdechy:
„To je jiná doba. My bychom za našima šli i pěšky.“
Jo, mami. Ale vy jste za nima šli přes dvě ulice, ne přes půl republiky.
Vy jste neplatili 2 000 korun za nádrž.
Vy jste nejezdili v pátek večer v koloně s děckem zvracejícím na zadním sedadle.
Rodiče si myslí, že když nás vychovali, mají nás do smrti jako poskoky
Hodili do nás roky práce, teď čekají návratnost.
A my? My dáváme.
Čas. Energie. Peníze.
A když chceme zpomalit, ozve se:
„To jsme my jako prarodiče asi úplně na obtíž, co?“
Ano. Občas jste.
Občas je návštěva další stres, ne radost.
Občas bych radši zůstala doma a spala, než se tvářila vesele u levné kávy a předstírala, že všechno zvládám.
Občas je to celé vyčerpávající, drahé a necitlivě samozřejmé.
Láska není samozřejmost. A pomoc není povinnost.
Když vám šedesátiletí rodiče volají každý týden s tím, že „by bylo fajn, kdybyste zase něco přivezli, zařídili, spravili, zavezli, odvezli“, a vy nemáte sílu, nejste špatný člověk.
Jste člověk, který už má dost toho, že se jeho čas považuje za bezedný.
Že peníze jsou „nějaké vždycky“.
Že „no tak tady ten benzín nějak neřeš, nebuď malicherná“.
Malicherná?
Za poslední měsíc jsem projela přees3 500 Kč jen na tom, že prý„bylo třeba přijet“.
A teď mi nezbývá ani na klidný víkend.
Ne, nechci slyšet: „Tak sem radši nejezdi vůbec.“
Tohle není truc.
Tohle je zoufalství z generace, která nepochopila, že pomoc je něco jiného než bezvýhradná dostupnost.
Ano, byli jste tu pro nás. Ale my jsme teď dospělí a žijeme jiný život, v jiné době, s jinými náklady, jiným tempem, jinými problémy.
Chcete, abych přijela?
Fajn. Ale pochopte, že nemůžu jezdit každou chvíli. Že to stojí peníze, čas, nervy a spoustu sebezapření. A já už pak nemám nic z toho na vlastní život.
