Článek
Rodiče. Mají vlastní dům. Splacený. Před dvaceti lety ho koupili za částku, která dnes nestačí už ani na garáž. A v garáži? Teď mají nové auto. V kůži, s asistenty, vyhřívanými sedadly a infotaimentem, který umí víc než my po dvou vysokých školách.
A my, jejich děti? Byt 2+kk za 6 milionů. Nájem 22 tisíc. Hypotéka nedosažitelná. Ale kdo by nám pomohl?
Nikdo. Protože „oni si to přece taky museli všechno odmakat“.
Dřív bylo normální pomoct
Když naši rodiče potřebovali pomoc, většinou ji dostali. Rodina stavěla dům dohromady, půjčovala si navzájem, tahali se navzájem nahoru. Dnes?
Dnes se dětem říká, ať si našetří. Na byt, který stojí 180násobek jejich platu.
A když se ozvou? Jsou za rozmazlené, neschopné, líné.
Přitom jediné, co chtějí, je začít život bez toho, aby půlku výplaty házeli někomu cizímu do nájmu.
Ale naši? Ti mají jiný plán. Nové auto.
Protože prý „to staré už nebylo bezpečné“.
Jasně. Po 100 tisících kilometrech a pravidelném servisu.
Bezpečnost především.
Rodina? Až potom. A pokud možno – na dálku.
Jsou sobečtí
Nejde o to, že by peníze nebyly. Jsou. Jen priority se posunuly.
Dnes má každý svůj komfort. Svoje pohodlí. Svoji kapsu.
A pak se u nedělního oběda diví, proč se děti nechtějí brát, proč nechtějí mít děti, proč jsou pořád v pronájmu.
„Vždyť za našich časů už jsme ve třiceti stavěli barák!“
Jo. S pozemkem za 120 tisíc, hypotékou na milion a rodiči, co garantovali bance úvěr.
Dnes?
Parcela za 4 mega, hypo žádná, a rodiče ti místo ručení pošlou leták s akcí na levný obklad.
Nevychovali rozmazlené děti
Pomoc dětem dnes není běžná. Je to téma k diskuzi.
A často k hádce. Protože co je to za drzost – chtít podporu od někoho, kdo tě vychoval?
Kdo tě miloval?
To nestačí?
Nestačí!
Protože láska, která nekončí, když jde o peníze, není vydírání. Je to loajalita.
A jestli je loajalita jednostranná, je to jen pokrytectví v rodinném balení.
My budeme splácet do konce života. Oni si zatím jezdí novým autem do lázní.
Nemám problém s tím, že si koupí nové auto.
Mám problém s tím, že si ho koupí místo pomoci. Že se jim ani nezdá, že by měli přispět. Že se tváří, že nic nemusí, že nám nic nedluží.
Ale dluh tu je. Ne finanční. Morální.
A dokud budou radši investovat do komfortu než do vlastních dětí, nemůžou čekat, že jim na stáří zůstaneme vděční.
Protože jsme pořád jen další generace nájemníků. Jenže tentokrát už i v rodině.
