Článek
Znáte ji. Taková ta „hodná“, co nosí koláče a culí se na vás se u výtahu. Jenže stačí jí jednou neskočit na špek, říct jí „ne“, nebo – nedej bože – jí něco vytknout. A bum. Je po srdečnosti. A začíná sousedská válka.
Nám stačilo jedno.
Řekli jsme jí, že její pes nemá co pohledávat na našem trávníku. Věta, která spustila apokalypsu. Protože tahle dáma se neumí hádat čestně. Ona se mstí. Potichu. Záludně. A s úsměvem.
Když si sousedství plete s armádou a sebe s generálem
Začalo to nevinně. Najednou si s námi sousedi přestali povídat. Následovaly divné pohledy, šeptání. Někdo nám propíchl kolo u kočárku. A pak přišly stížnosti – na hluk, na smrad z kuchyně, na „nepořádek“ na balkoně. Věci, které si člověk vymyslí, když už nemá absolutně co dělat.
A hádejte, kdo za tím stál?
Naše milá, usměvavá sousedka s vendetou v srdci a telefonem plným kontaktů na ostatní důchodce v baráku.
Tohle není sousedská krize. Tohle je organizovaný lynč
Najednou jsme „ti hluční“. „Ti drzí“. „Ti, co kazí atmosféru v domě.“ Přitom jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme odmítli mít počůraný trávník, na kterém si hrajou naše děti. A protože to nezvládla, rozhodla se, že nás zničí komunitně.
Svolává si lidi jako politický lobbista. Šíří pomluvy, polopravdy, čisté lži.
A to nejlepší? Ona si to užívá. Ten pocit moci. Že se díky ní na nás lidé dívají skrz prsty. Že nás pomalu izoluje. V paneláku, kde jsme bydleli v klidu 7 let.
Myslí si, že vyhrává
Jasně. Teď to vypadá, že má navrch. Její verze „pravdy“ se šíří rychle. Ale víš co, milá sousedko? Tohle je ubohé. A každý, kdo tě poslouchá, jen proto, že nemá vlastní názor, je stejně směšný jako ty.
Protože lidi, kteří tráví dny tím, že řeší jiné, jen utíkají před vlastním prázdným životem. A jestli si myslíš, že nás zlomíš tím, že pár lidí přestane zdravit, tak sorry. Jsme dospělí, ne školáci na táboře.
Teď už víme, že tvoje úsměvy byly jen obyčejná faleš a přetvářka. Že tvoje koláče byly jen zbraň, jak se k nám vlísat. A že tvoje potřeba kontroly je silnější než zdravý rozum.
