Článek
Stojí ve frontě na frappé s ovesným mlékem, v ruce nový iPhone, na nohou tenisky za dva tisíce – a u pokladny platí kartou, kterou má už dávno přetaženou přes limit. A pak si sedne, otevře Twitter a s vážnou tváří napíše:
„Jak má člověk dneska žít? Nájem 18 tisíc, platy k smíchu. Už se fakt nedá.“
Ale dá, zlatíčko. Jen ne s lifestylem, který si tvoje peněženka nemůže dovolit. A hlavně ne s tím věčným přesvědčením, že za tvůj minusový účet může kdokoliv jiný než ty sama.
Lattéčko jako životní právo?
Tři kávy denně. Jedna ráno cestou do práce, druhá „jen tak“ po obědě, třetí jako večerní „zasloužená odměna“. Jasně, to jsou přece „jen kafe“.
Ale zázračně za ně každý měsíc padne i několik tisíc. A pak další tisíce za jídlo z dovážky, za pitomosti z eshopu, za „radosti“ bez jakékoli kontroly.
A přitom umanutě prohlašuje „nemám ani na kauci, nájmy jsou hrozné, stát by měl něco dělat“.
Ne, stát nemusí nic. Co bys měla dělat ty, je přestat rozhazovat jako bezhlavá princezna z reklamního spotu.
Nikdo ti peníze nevzal
Tahle generace neustále fňuká, ale neumí se podívat do vlastního výpisu z účtu. Ne, fakt tě nezruinoval nájem. Zruinovalo tě to, že si pětkrát týdně objednáváš oběd. Že si kupuješ páté triko v měsíci, protože „bylo ve slevě“. Že když máš stres, tvá první reakce je: „zasloužím si něco pěkného“.
Nezasloužíš. Potřebuješ se naučit zodpovědnosti. A hlavně:
Kafe není potřeba. Je to luxus. A ten si prostě nemůžeš dovolit, když pak brečíš, že nemáš na základní věci.
Lítost není plán. A chudoba není styl
Hodně lidí si z „chudoby“ a z nedostatku součást image. Být na mizině je cool. Hlavně když u toho pijí flat white.
Jenže až skončí na ulici, nepomůže jim ani latte art.
Pomůže jen to, že si konečně přiznají, že chudoba nezačíná u nízkého příjmu.
Začíná u vysoké ignorace. U neschopnosti rozlišit, co potřebují, a co si jen chcitějí dopřát, protože to dělají všichni.
Nejsi oběť
Pokud nemáš na nájem a zároveň máš každý den v ruce kelímek s logem kavárny, jsi příklad toho, jak se to dělat nemá.
Nesváděj to na inflaci. Na systém. Na město.
Podívej se do zrcadla. A pak do bankovní aplikace.
A řekni si nahlas: „Tohle jsem udělala já.“
