Článek
Seděla jsem v kavárně a užívala si kafe a klid líného dopoledne. Najednou – šplouch! Studený džus mi tekl po nohou a vsakoval se do bot. Vyskočila jsem a proti mě stálo malé dítě a zíralo na mě s výrazem naprostého děsu. Než jsem se stihla nadechnout, abych něco řekla, ozval se za mnou nepříjemný jekot. „Ty jsi nemožný! Neustále něco rozlíváš!“ Na scénu dorazila klukova matka. Ten jenom vtáhl hlavu mezi ramena a začal brečet.
Když si někdo plete výchovu s terorem
„To je v pohodě, nic se nestalo, vypere se to, žádný problém, od toho jsou automatické“ zkusila jsem tu hysterickou ženskou uklidnit, protože mi bylo toho prcka líto, mohly mu být tak 3 roky. Jenže to jsem si evidentně dovolila moc. Matka se na mě nasupeně otočila a začala štěkat pro změnu na mě. „Tohle se mu nesmí tolerovat! Musí se naučit zodpovědnosti!“ prskala, jako by klučina právě s drzým úsměvem vymlátil všechna okna v kavárně.
Zatímco jsem si utírala mokré kalhoty ubrouskem, pokračovala ve svém tyátru. „Ty mě jednou přivedeš do hrobu!“ pronese dramaticky, jako by na ní spočívala všechna tíha sveta.
A kluk? Ten se mezitím rozbrečel ještě víc, ale snažil se to co nejvíc skrýt. Očividně dobře věděl, že pláč jeho matku jen rozzuří ještě víc.
„Vy nemáte děti, že?“
Nemohla jsem mlčet. „Promiňte, ale je to ještě malé dítě. Prostě se to stalo. Neudělal to schválně, tak je snad zbytečné na něj křičet.“
Matka si mě proklála smrtícím pohledem. „Vy nemáte děti, že?“ štěkla na mě tónem, který by se hodil spíš na soudní přelíčení než do kavárny.
„Náhodou 3 a i kdyby ne, tak vím, že ponižování nikomu na sebevědomí nepřidá.“
Následovalo ticho. Matka ještě chvíli vypadala, že po mně skočí, ale pak jen popadla svého syna za ruku a táhla ho pryč. Ještě než zmizeli uvědomila jsem si, že se mi vlastně nikdo neomluvil. Bylo pro ni přednější vylévat si své očividné frustrace na malé dítě.
Zakomplexovaní rodiče
Viděla jsem už spoustu rodičů, ale tahle kategorie je speciální. To nejsou ti, co se snaží dítě něco naučit. To jsou ti, co si z dítěte udělali boxovací pytel pro vlastní frustrace.
Jejich dítě musí být dokonalé, protože jinak to znamená, že oni selhali. Udělá chybu? Řev. Něco rozlije? Urážky. Nejde mu škola? Je hlupák.
A pak se divíme, že máme dospělé, co se bojí udělat chybu a co mají v hlavě zakódováno, že nikdy nejsou dost dobří. Protože když vyrůstáte v tom, že každý váš přešlap znamená, že jste zklamali rodiče, tak si to nesete celý život.
