Článek
Člověk se snaží žít v souladu s přírodou, dělá něco pro životní prostředí, a jak to dopadne? Soudní tahanice, obviňování a sousedská nenávist. Stačilo si pořídit pár úlů na zahradu a hned jsme zločinci. Kde se v lidech bere ta neuvěřitelná schopnost dělat z ničeho problém?
Byli jsme slušní sousedé
Než jsme si včely pořídili, byli jsme „ti slušní“ sousedé. Žádné hlasité večírky, žádný bordel, jen obyčejná rodina, co se stará o svou zahradu. Ale pak jsme přidali pár úlů – a začalo peklo. Sousedé se k nám najednou chovali, jako bychom jim postavili jadernou elektrárnu pod okny.
„To si snad děláte srandu! Budou nás bodat!“ vyletěla sousedka, sotva zahlédla první včelu.
„Já mám alergii, co když mě to zabije?!“ přidal se její manžel, který jinak s klidem kouří na své terase dvacet cigaret denně.
Místo domluvy žaloba. Logika nulová
Mohli přijít. Mohli se zeptat. Mohli říct: „Hele, máme obavy, dá se s tím něco udělat?“ Ale kdepak. Raději rovnou právník, předvolání k soudu a obvinění, že jsme jim ohrozili život.
Nikdo se neobtěžoval zjistit, že včely neútočí jen tak. Že když jim dáte pokoj, ony dají pokoj vám. Že nejsou žádní krvelační predátoři, ale prostě jen dělají svou práci.
A co je na tom všem nejvíc absurdní? Sousedé jsou ti samí lidé, co každý rok s nadšením podepisují petice za záchranu včel. Ale jen do chvíle, než nějaké spatří na vlastní zahradě.
Žalovat dnes můžete kohokoliv. A taky to lidi dělají
Tohle není jen o včelách. Je to o mentalitě dnešní společnosti. Lidi se odnaučili komunikovat, řešit věci normálně. Místo toho okamžitě hledají právní cesty, jak vám znepříjemnit život. Protože proč by se měli chovat rozumně, když si mohou hrát na oběti a dělat scény?
Soudní tahanice nás stála peníze, čas a nervy. A jak to dopadlo? Soud nás sice neodsoudil k okamžité likvidaci úlů, ale doporučil „zvážit jejich přemístění“. Takže sousedi vyhráli – i když to znamená jen to, že jsme úly na zahradě posunuli o pár metrů jinam.
Včely vadí. Ale splodiny z aut, bordel na ulici a davy lidí v obchoďáku ne
Jestli nás tahle zkušenost něco naučila, tak to, že nejvíc křičí ti, kterým vadí úplně všechno. Lidi, co bydlí ve městech a stěžují si na hluk. Ti, co žijí na vesnici, nesnáší kohouty nebo traktory. Ti, co mají zahradu, ji chtějí mít sterilní, bez hmyzu, ptáků a života.
No a my? My se včelaření nevzdáme. Jestli se to sousedům nelíbí, mohou se přestěhovat. Třeba někam, kde nebude nic živého – a kde si nebudou mít na co stěžovat.
