Článek
Jsou dva druhy sousedů. Ti, které skoro nevídáte, a pak ti, kvůli kterým se vám zvyšuje tlak, ještě dřív než ráno stihnete zapnout kávovar.
Já mám tu čest s těmi druhými. Bydlím pod rodinou, která si zjevně myslí, že panelák je tělocvična a výchova je přežitek. Každý den mi jejich děti běhají nad hlavou, hážou věcmi a řvou jak na lesy. A nejde o žádné batolecí žvatlání. Jsou to decibely, které by zastínily i rockový koncert.
Vydržela jsem to dlouho. Možná až moc dlouho. Ale ve chvíli, kdy mě v noci vzbudila rána, po které jsem si byla jistá, že mi spadl lustr, se mi zatmělo před očima.
Děti nejsou zvířata, tak proč se chovají jako stádo?
Vyletěla jsem o patro výš a zazvonila. Nic. Zazvonila jsem znovu. Po třetím pokusu se konečně otevřely dveře a za nimi stála sousedka s výrazem, že jsem jí právě přerušila nesmírně důležitou činnost. Třeba nicnedělání.
„Mohli byste doma laskavě zklidnit ten cirkus?“ vyštěkla jsem bez obalu.
Sousedka protočila oči a s otráveným povzdechem pronesla tu nejklasičtější větu všech rodičů, kteří své děti nechají terorizovat okolí:
„Ale vždyť to jsou jen děti…“
Tak to už ne.
„A to je jako omluva pro to, že tu skáčou jak na trampolíně? To mám v noci vstávat a tleskat jim?“
Když dojdou argumenty, přijde pasivní agresivita
Samozřejmě, že se okamžitě stáhla do obranné pozice. Začala něco drmolit o tom, že „děti potřebují prostor“ a „že pokud se mi to nelíbí, mám si pořídit špunty do uší“.
„A vy si nemůžete pořídit koberec?“ opáčila jsem stejně mile.
Na to už neřekla nic. Jen na mě hodila ten výraz „ty nemáš děti, takže tomu nerozumíš“ a práskla mi dveřmi před nosem. Přemýšlela jsem, jak budu postupovat dál, protože ten kravál byl prostě neúnosný a podráždění byli i sousedé, co bydleli vedle nich. Ovšem já to měla nejhorší, protože jsem byla pod. Napadlo mě, jestli by nestálo za to zavolat i policii nebo svolat domovní schůzi. Chtěla jsem jim ale dát čas „k nápravě“. Těžko na ně můžu poprvé vletět, vynadat jim a ještě zavolat policajty.
Výsledek? Malý zázrak.
Čekání se mi vyplatilo. Nezmizeli. Nevypařili se a kyselé ksichty na mě házeli i nadále, ale něco se změnilo. Hluk se zmírnil. Možná sousedka pochopila, že existuje něco jako výchova. Možná dětem vysvětlila, že byt není skákací hrad. A možná si prostě pořídili koberec. Pro mě bylo hlavní, že konečně můžu doma zase v klidu spát a neskáčou mi hrnky z poličky. Dnes a denně si gratuluju, že jsem na ně vlítla a zjednala si pořádek.
