Článek
Budík mi zvoní ve čtyři třicet. Vstanu, osprchuju se, rychlá káva do termosky, svačina do batohu, a v pět už razím na autobus. Mám dvanáctku. Zase. Dělám ve skladu, hážu krabice, zvedám palety, poslouchám řev vedoucího, co si na nás léčí mindráky. Přijdu domů zničená, s odřenýma rukama, a sotva si sednu, slyším sousedovic děti. Pět kusů. Ječí na dvoře, hrají si na rvačku a šlapou po střeše kůlny.
Jejich otec? Někdy postává před domem v teplákách s cigárem, jindy odváží starý sporák, co dostal z „charitativního centra“. Když se s ním člověk dá do řeči, ví všechno. O politice, o penězích, o tom, co všechno „má stát povinnost mu dát“. A že toho stát dává požehnaně.
Když se pracující stydí a nepracující se směje
Nedávno jsme náhodou stáli u schránek. V ruce držel papír a smál se: „Hele, už to zase přišlo. Přídavky, doplatky, příspěvek na bydlení, rodičák. A žena ještě brala ošetřovačku, když malý zakašlal.“ A mně se chtělo brečet. Pořád se učí, jak si zažádat o víc. Jak z toho systému vytřískat maximum. A daří se mu.
Já? Já se modlím, aby mi vyšlo na elektřinu a školní výlet pro dceru. Každý měsíc si spočítám, kolik mi zůstane po zaplacení nájmu, a pak jdu v Lidlu počítat salámy podle gramáže. Ne, nemám pět dětí. Mám jedno. A i tak mám pocit, že balancuju nad propastí. Že když zaskřípu zuby a zvládnu další směnu, možná si jednou dopřeju i masáž. Ale soused? Ten jede na víkend do aquaparku „z benefitů“, co mu zaplatilo město.
Zodpovědnost je pro hlupáky?
Někde se stala chyba. Začínám mít pocit, že když vstávám ráno do práce, jsem ta hloupější. Že ti, co na systém vyzráli, si užívají života, zatímco my ostatní financujeme jejich existenci. A ne, nemluvím o matkách samoživitelkách nebo lidech v nouzi. Mluvím o těch, co mají zdravé ruce, zdravé nohy a nulovou chuť přispět do společného rozpočtu.
Soused mi řekl, že kdyby šel makat, přišel by o dávky. A že by se mu to prostě „nevyplatilo“. A to je ten největší šílený paradox: že práce se v téhle zemi nevyplácí. Že jsme nastavili systém, který odměňuje nečinnost a trestá dřinu. A pak se divíme, že lidi ztrácejí motivaci. Že z nás dělají stádo ovcí, co platí daně, zatímco ti chytřejší berou, co jim systém naservíruje na zlatém podnose.
A pak se diví, že jsme naštvaní
Začínám chápat lidi, co prskají na sociálních sítích, co nadávají na dávky a systém. Začínám chápat i ty, co volají po radikálním řešení. Protože když se den co den díváš z okna a vidíš, jak se ti soused směje, zatímco ty jdeš padnout na další šichtu, něco se v tobě zlomí. Vztek. Bezmoc. Hořkost.
A nejvíc mě štve, že se o tom nesmí mluvit nahlas. Hned jsem necitlivá, elitářka, bez empatie. Ale já mám empatie dost. Jen už ji nemám pro zdravé líné vyčůránky, co se naučili dojit systém a dělají z nás všech hlupáky.
Tak co si o tom myslíte vy? Je to spravedlivé?
Děkuji Miladě za příběh.
