Neziskovky rozdávají druhé šance, jak na běžícím páse a lidé si jich neváží

Kolik šancí má člověk v životě dostat? Jednu? Dvě? Pět? Nebo snad nekonečno? Pokud bychom se měli řídit logikou některých neziskových organizací, tak šancí může být klidně i tisíc. A proč taky ne? Vždyť je to jen na úkor těch, kteří tvrdě pracují, platí daně a na rozdíl od věčných „příjemců pomoci“ se naučili nést zodpovědnost za vlastní život. A co je výsledkem? Lidé si šancí neváží. Proč by taky měli, vše dostanou bez námahy a zdarma?

Neziskové organizace a jejich programy, které údajně pomáhají lidem dostat se zpátky na nohy, mají určitě ve společnosti své místo. Pomoc lidem, kteří se ocitli na dně, je důležitá – o tom není pochyb. Ale hranice mezi pomocí a udržováním v závislosti je velmi tenká. Neziskovky rozdávají šance na běžícím páse, ať už jde o bydlení, kurzy, rekvalifikace, nebo finanční podporu. Často však chybí základní otázka: Zaslouží si to ten člověk? Je připraven se zvednout, nebo jen čeká, až mu někdo další vyřeší jeho problémy? A to je alfa a omega všeho.

Jeden příklad, který se odehrál nedaleko nás. Neziskovka poskytla rodině v nouzi bydlení. Hezký byt, dotované nájemné, příležitost začít znovu. Ale co následovalo? Za pár měsíců se objevily stížnosti na nepořádek, neplacené účty, neochotu pracovat. Když došlo až na vystěhování, celá rodina křičela o bezpráví a znovu žádala pomoc. Tentokrát u jiné neziskovky. A víte co? Dostali ji. Další šance, další byt, kruh se uzavírá a takhle to s nimi evidentně půjde do nekonečna. Neziskovek máme v Česku dost.

Mezitím si mladé rodiny, které dřou od rána do večera, nemohou dovolit ani hypotéku. Ti, kteří makají, aby si zajistili stabilní život, si mohou o podobné „pomoci“ nechat jen zdát. Jenže je tu jeden podstatný rozdíl: oni si nakonec pomohou sami.

Problém mnohých příjemců pomoci není v tom, že by byli ve skutečně neřešitelné situaci. Problém je v tom, že si zvykli na neustálé natahování ruky. Neziskovky se mohou přetrhnout, aby jim poskytly další a další šance, ale skutečný efekt? Blíží se nule a tak vlastně jen vychovávají příživníky, kteří dostanou vše v životě zdarma.

Kolik příběhů o zázračném „postavení na nohy“ slyšíme ve srovnání s těmi, kdy se pomoc proměnila v závislost? Proč by se někdo snažil, když ví, že další šance je vždycky za rohem?

Šance by neměla být samozřejmost. Měla by být vzácná a poctivě zasloužená. Když dítě dostane pět možností opravit si písemku, naučí se příště lépe připravit, nebo si zvykne, že selhání nemá žádné následky? Když dospělý dostane třetí, pátou, desátou šanci, aby změnil svůj život, uvědomí si někdy, že by měl převzít odpovědnost, nebo bude čekat, až ho znovu někdo zachrání? Neziskovky mají svým způsobem v rukách obrovskou moc. Místo skutečné pomoci však mnohdy jen konzervují problém. Šance by měla být startovním bodem, ne trvalou podporou. Jinak se z lidí nikdy nestanou nezávislí, životaschopní jedinci, ale jen věční čekatelé na další pomocnou ruku.